Ultramarin 1857

Ultramarin, in: Jan Purkyně – Jan Krejčí (edd.), Živa. Časopis přírodnický 5 | Průmyslník. Příloha k Živě 1, Praha [Bedřich Rohlíček] 1857, pp. 12–14.

pp. 12–14

Drobnosti.

Ultramarin.

Pravý ultramarin dělá se z kamene lazurového (Lasurstein, Lapis Lazuli), který se nachází nejvíce v Persii, v Číně, Tibetu, Bucharsku a Sibiři. Kámen tento se brává jinak i na prsteny, náušnice a jiné šperky, dá se dobře uhladit, ale brzy svůj lesk tratí. Lučebně se skládá z kyseliny křemíkové a sirkové, pak z kysliníku hlininého, vápničitého, sodičitého, hořčitého a železitého; je-li ostatně čistý, bývá krásně modrý; někdy mívá ale bílé skvrny, což jest znamením, že je s drobným kyzem smíšen. Má-li se z něho ultramarin dobývat, musí se buď samý čistý kámen vybrat anebo přimíšený kyz dříve opatrně odstranit. Pravý ultramarin se dělával nejvíce ve Vlaších, zvláště v Římě. K tomu se kámen na červeno rozpálí a pak ve vodě uhasí, aby zkřehnul; na to se velmi drobně rozemele a prášek povstalý ve vodě vypere. Aby se ale i nejmenší nečistota z něho vyloučila, vezme se trochu terpentinu, kalafuny, bílé smoly a žlutého vosku, a prášek se do toho vsype, čímž povstane modré těsto: to se dobře promíchá a pak v čisté vodě promáchá. Tím se modré částečky z těsta vyloučí a voda nabývá barvy modré; když je voda již dost modrá, odleje se, a těsto se v jiné čisté vodě opět promáchá; to se tak dlouho opakuje, až se voda těstem již nemodří. Všecky vody slité dají se dohromady a nechají se stát, až se z nich na dně čistý ultramarin usadí. Z libry kamene lazurového dobude se takto asi lot ultramarinu; a poněvadž kámen sám v sobě drahý jest, patříval ultramarin k barvám ze všech nejdražším. Za starých dob měl stejnou cenu se zlatem, a ještě roku 1828 stál lot ultramarinu 100 franků. Proto se hledělo, jak by se dal ultramarin z jiných lacinějších nerostů padělat, a když se lučební složení jeho poznalo, nebylo padělání to již příliš těžké.

Již roku 1700 udával jakýsi Blancourt, že zná látky, z kterých lze kámen lazurový padělat; ale pravil, že bude lépe, když tento svůj vynález ani neoznámí, poněvadž by se lidé pro těchto látkách, kterých prý všudy dost, mocně hnali a ostatní prospěšnější práce zanedbávali. Tehdejší vysoká cena ultramarinu spočívala totiž více v jeho vzácnosti nežli v kráse. Ostatně se nezdá, že by byl Blancourt sám ultramarin padělával. První pokusy o padělání ultramarinu učinil Margraf roku 1758; tím se dokázala sice možnost, nikoliv ale ještě prospěch takového podniknutí. Göthe vypravuje v popisu své cesty po Vlaších (z Palerma 13. dubna 1787), že se dělá v Sicilii zvláštní skleněná směs, která vypálením v pecích vápených povstane, a pak na tabulky rozřezaná místo kamene lazurového k ozdobení oltářů, náhrobků a jinak se potřebuje.

Roku 1806 oznámili Klement a Desormes lučební rozbor ultramarinu, s popisem veškerých vlastností tohoto barviva. Za několik let na to nalezl Francouz Tessert náhodou v pecích sodových modrou látku, která po lučebním rozboru jevila velikou podobnost k ultramarinu; věc ta byla velmi nápadná, poněvadž se nyní s jakousi jistotou poznávalo, že by se mohl ultramarin s prospěchem padělati z látek velmi obyčejných. Od té doby se každý podobný výjev pozorně prozkoumával, až jakýsi Kuhlmann několik roků na to oznámil, že při přestavování pece, v které se síran sodnatý vypaloval, pokaždé roztroušené vrstvy ultramarinu nalezl.

Takto povzbuzena vypsala Société d’encouragement pour l’industrie nationale roku 1824 cenu 6000 franků na dobývání nepravého (strojeného) ultramarinu, který by se pravému ve všem vyrovnal. Tuto cenu obdržel dne 3. prosince roku 1828 francouzský lučebník Guimet z města Toulouse, který ale svůj vynález veřejně neoznámil, nýbrž jen jednoho ouda nadzmíněné společnosti (Vauquelina) co svědka k svým pracím připustil. Guimetův nepravý ultramarin nebyl od pravého skoro ani k rozeznání, a Guimet ho prodával lot po 5 zlatých ve stříbře, kdežto pravý (z kamene lazurového dobytý) ultramarin tenkráte ještě osmkráte dražší byl. Skoro zároveň s Guimetem podařilo se i professoru Gmelinovi v Tubinkách, ultramarin padělat; Gmelin svůj vynález hned veřejně ohlásil, ale ultramarin jeho nebyl tak pěkný jako Guimetův. Roku 1833 oznámil i Robiquet zvláštní způsob, jímž lze velmi lacině nepravého ultramarinu dobyti; ale i jeho ultramarin se nemohl s Guimetovým porovnat, a proto se Guimet se svou vysokou cenou poádě držel. Na to se přihodilo, že Vauquelin, který jediný věděl o tajemství Guimetově, náhle zemřel, společnost si ale za jeho živobytí nezpomněla, aby byla tuto vědomost jeho napsala a uložila. Guimet se ale se svým tajemstvím vytasiti nechtěl. Proto vypsala se opět cena 2000 franků na dobývání nepravého ultramarinu, který by se pravému ve všem vyrovnal; tuto druhou cenu obdržel jakýsi Ferrand, který vlastně jen způsob Robiquetův o něco zlepšil. Ferrandův ultramarin byl sice laciný a dobrý, ale Guimetův byl přece ještě lepší; a proto se držel Guimet se svou cenou až do roku 1839, v kterém čase začal prodávat lot nejčistšího ultramarinu za 2 zl. v stříbře, a libru sprostého (na barvení papíru, čalounů a j.) za 8 zl. až i za 5 zl. v stříbře. Tyto ještě dosti vysoké ceny zdají se dokazovati, že není způsob Guimetův tak jednoduchý a laciný, jinak by byl pro lepší odbyt ceny své jistě dříve a více snížil.

V Německu teprv roku 1839 Dr. Severeus ve Wermelskirchen, a roku 1840 Leykauf a Heyne v Norimberce větší fabriky na ultramarin zřídili; ale v obou fabrikách se celý způsob dobývání ještě co hluboké tajemství chová. Oboje firmy chtěly již roku 1840 svou zkušenost buď za státní náhradu uveřejnit, anebo soukromníkům za slušný honorář sdělit; nezdá se ale, že se jim mnoho podávalo. Po dlouhý čas žádná jiná větší fabrika v Německu nepovstala, kde se co vyskytlo, byl to jen slabý pokus dle popisu v časopisech vědeckých, aneb dle návodu dělníků z fabriky Norimberské uprchlých, který obyčejně brzy zanikl. Teprva v nejnovějších dobách se dílny ultramarinové znamenitě zmáhají; tak se dělá nyní ultramarin ve Vídni i u nás v Praze (na Smíchově), který se Norimberskému ouplně vyrovná. V dílně Vídeňské rozeznávají 8 druhů, z nichžto má nejčistší číslo 0, a nejšpatnější číslo 7. V dílně Pražské (Kinzbergeret Comp.) rozeznává se ale 10 druhů, které mají následující znamení: 00, 0, 01, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7. Číslo 00 jest nejlepší, číslo 7 nejšpatnější. V této dílně se i mnoho jiných barviv a rozličných výrobků lučebních dobývá, proto se o ní ještě častěji zmíníme.

V Anglicku a Hollandě začaly skoro veškeré šmolkové fabriky nyní ultramarin dělat. V dobách posledních oznámili ještě Elsner, Winterfeld, Brückner a Brunner zvláštní způsoby, jimiž lze dobrého a laciného ultramarinu nabyti. Ač jsou způsoby tyto dosti rozličné, v tom se přece srovnávají, že udávají všecky křemen, síru, kysliník hlinitý, sodnatý a železitý za nejdůležitější částky strojeného ultramarinu; pro příklad zde uvádíme toliko návrh Brunnerův. Dle něho se 70 částek čistého písku, 240 částek páleného kamence, 48 částek rozdrobeného dřevěného uhlí, 144 částek sirkového květu a 240 částek suché sody dohromady na drobný prášek rozmíchá, v kelímku do červena rozpálí a 1 ½ hodiny v té červené řeřavosti udrží; po vychladnutí je z toho hmota suchá, červenožlutá, která se nyní vodou proplakuje; na to se přidá k pozůstalému prášku stejné množství síry a 1 ½krát tolik suché sody, pak se opět rozpálí a zase ve vodě propírá; to se opakuje ještě jednou, až konečně se posype prášek, byv v nádobě porcelánové zahřát, sirkovým květem, čímž nabude barvy temně modré. Ultramarin má mít ale barvu lazurovou, a proto se musí ten temně modrý prášek na železné desce ještě se sírou přepalovat; na desku tu se nasype vrstva síry, a na ni právě taková vrstva modrého prášku, pak se deska tak rozpálí, až se síra na ní vzejme, čímž temnomodrá barva prášku v lazurovou přechází; to se tak dlouho opakuje, až veškeren prášek čisté lazurové barvy nabude. Z 742 lotů těch smíchaných látek nabude se takto asi 160 lotů čistého ultramarinu.

Ustavičnými pokusy se cena ultramarinu velice snížila, a kdežto se jindy co vzácnost jen po lotech prodával, prodává se nyní na centy a potřebuje se i k barvení papíru, čalounů, ano i k malování pokojů. Pravý i strojený ultramarin tratí kyselinami (zvláště kyselinou solnou) svou barvu, a proto se musí věci jím natřené i před octem chránit.

Od nedávna se objevuje v obchodu zelený ultramarin, který není vlastně nic jiného nežli nedokonalý modrý ultramarin, a proto se podobným způsobem dobývá. Ač jest zelený ultramarin velmi laciný, nenachází veliké obliby, poněvadž jest barva jeho tuze mdlá.

Někdy se mluvívá i o černém a žlutém ultramarinu, kterážto barviva ale neprávě tak slovou. Černý ultramarin není nic jiného nežli čisté rozemleté uhlí, a žlutý ultramarin (Gelbin) je chróman barytnatý (chromsaurer Baryt).