Sedláček 1872

Josef Sedláček, Látky nerostecké, Praha [Ignác Leopold Kober] 1872.

pp. 93–107

VI. Barviva.

Barviva jsou rozmanité sloučeniny chemické, z nichž strojí se různé barvy malířské a natěračské. Barvíři a tiskaři užívají zřídka barviv nerosteckých, vyjma nedávno objevené krásné barvy anilinové a brokáty.

Některá barviva rostlinná i živočišná slučují se s mnohými látkami nerosteckými, jako na př. s kysličníkem hlinitým, s nimiž dávají lakybarevné.

Tyto a barviva nerostecká jemně rozemletá hnětou se s vodou gummovou aneb klihovou na těsto, z kteréhož vytlačují se v podobě tabulek známétuše. Nejznamenitější pověst mají pařížské tuše Chenalovy. Mimo to prodávají se barvy malířské v oleji rozetřené v malých váčkách. V nejnovější době vyrábí se též barvy rozetřené ve vodním skle, kteréž lze vnášeti štětcem neb houbou na omítku, na čisté dřevo a železo. Barvy tyto jsou velmi laciné a schnou rychle. Hodí se k natírání zdí, sprostého nábytku, podlah, schodů, zboží proutěného, papíru, čalounů a dekorací. Nátěr takový jest spolu ohnivzdorný. Barvy tyto vyrábí nyní Boerle & Comp. ve Vormsu a A. Kailau v Nuisdorfu u Vídně. 1 lib. stojí 2 ½ sgr.

a) Barviva bílá.

1. Běloba olověná.

Pěkná ale nestálá barva tato sestává z kysličníku olovnatého a kyseliny uhličité; chemický název její jest tedy uhličitan olovnatý.

Čistá běloba olověná jest hmota bílá, zemitá a těžká. Kryje ze všech bílých barev nejlépe, ale nátěr ní způsobený, zvláště v místech uzavřených účinkem dosti nepatrné části sírovodíku ve vzduchu obsaženého nejprvé hnědne, konečně ale černá.

Prodejná běloba olověná bývá často porušena barytem nebo křídou. Porušení barytem lze vypátrati, rozpustíme-li bělobu v kyselině dusičné silně zředěné. V té rozpustí se běloba olověná úplně, baryt ale docela nic.

Baryt jest vlastně síran barnatý. Přirozený baryt slouží též sám co bílá barva, nazvaná běloba nová č. mineralní. Baryt strojený poskytuje nejlacinější a nejstálejší bílou barvu krycí, jejíšto jméno jest běloba tyrolská.

V obchodu rozeznává se více druhů běloby olověné. Nejznámější jest běloba kremžská, jejíšto nejlepší druhy mívají podobu malých tabulek. Běloba benátská a janovská prodává se v podobě homolí 2—3 lib. těžkých a do modrého papíru zaobalených. Mimo to známy jsou ještě běloba holandská a běloba perlová, kterážto poslední jest přimodralá od přimíšené modři berlínské.

Nezřídka znamenají jména běloby toliko rozdílný druh výrobku, nikoliv pak rozličný původ jeho. U nás na př. nazývá se jménem běloby benátské druh z 1 č. čisté běloby olověné a z 1 č. barytu složený, kdežto druh z 1 č. běloby olověné a 2 částí barytu sestávající bělobou hamburskou se nazývá.

Jindy dovážela se běloba olověná hlavně z Holandska a z Italie, nyní však má skoro každá země vlastní závody své. V obchodu lze ji dostati také utřenou s olejem. Jelikož jest jedovatá, sluší se míti na pozoru tomu, kdo s ní zachází.

2. Běloba zinková.

Ačkoliv běloba zinková nekryje tak dokonale, jako běloba olověná, dochází předce ustavičně větší obliby z té příčiny, že na vzduchu nehnědne, že se dá snadno smíchati s jinými barvami mineralními a konečně že není jedovatá. Nejvíce běloby zinkové vyrobí se v Belgii v závodech spolku „Vieille Montagne“ nazvaného. Odtud vyváží se na všecky strany v sudech po 1 až 2 centech, opatřených známkou spolku. V obchodu rozeznávají se čtyry druhy běloby zinkové.

Běloba zinková v chemickém ohledu jest sloučenina zinku s kyslíkem, tedy kysličník zinečnatý. Čistá běloba jest pěkně bílá a rozpouští se v kyselině solné beze zbytku a bez vření. V roztoku tomto nezpůsobuje sírovodík ani žluté ani černé sraženiny.

3. Běloba barytová.

Bělobou barytovou vůbec rozumí se síran barnatý. Přirozený baryt na jemný prášek umletý dává zvláště, jak bylo již zmíněno, běl mineralní a strojený baryt zase bělobu tyrolskou.

Běloba barytová jest pěkně bílá, kryje dobře a nemění barvy své na vzduchu. Také jest mnohem lacinější nežli běloba olověná. V obchodu prodává se nejčastěji ve způsobě těsta, 20–30 % vody v sobě držícího. Hodí se nejlépe k barvení papíru, čalounů a karet. V oleji rozetřené nelze užíti, protože pak špatně kryje.

4. Mastek.

Mastek slove lupenitý nerost, jehožto bílá barva kloní se do zelena nebo do šeda. Tvrdosť jeho jest = 1 a hutnosť = 2.74.

Nerost tento tvoří v prahorních Alpách celá ložiska. Jest to látka hladká, jemná a na omak mastná. Mletý mastek dává jemný prášek bílý, jenž bývá téměř všech bílých i červených ličidel podstatou. Jinak ještě hodí se k leštění a satinování čalounů.

Jiná méně důležitá barviva bílá jsou:

Běl vídeňská, vlastně pálený vápenný kámen loretanský, jenž prodává se v podobě roubíků v bedničkách à 25 lb. a slouží co barva i k leštění.

Běloba antimónová, kteráž slouží co barva olejná, jen že zřídka kdy se jí užívá. Jest to v chemickém ohledu kysličník antimónový.

Běloba španělská, vlastně zásaditý dusičnan vismutový, jenž slouží co bílé ličidlo.

Běloba perlová, sloučenina kysličníku a chlóridu vismutového, jež dochází upotřebení co barva malířská i co bílé ličidlo.

Běloba Pattinsonová, v podstatě své sloučenina chloridu a kysličníku olovnatého, kteréž užívá se co barvy natírací.

b) Barviva červená.

1. Rumělka.

Rumělka obecná jest sloučenina síry a rtuti. Sloučenina tato nachází se dílem v přírodě, dílem umělým způsobem se strojí.

Proto rozeznává se také v obchodu rumělka přirozená a strojená.

Rumělka přirozená mívá barvu karmínovou, do šeda a šarlachova se klonící. Vryp její jest šarlachový a hutnosť = 8. Nejhojněji vyskytuje se ve Španělsku, v Krajině, v Číně a Japonsku. V obchodu prodává se v kusech nebo již mletá.

Kvůli rozdílu od rumělky strojené nazývá se rumělka přirozená také rumělkou horskou.

Rumělka strojená podobá se co do barvy i paprskovitým slohem svým rumělce přirozené. V obchodu prodává se taktéž v kusech anebo již mletá. Nejpěknější druh mleté rumělky má jméno vermillon. V Evropě vyrábí nejvíce rumělky Holandsko. Výrobek čínský jest však dosud nedostižený. Má barvu krásně kermezinovou, kdežto výrobky evropské kloní se poněkud do žluta.

Mletá rumělka porušuje se často zúmyslně rozličnými přísadami, jako na př. moukou cihlovou, suříkem, kolkotarem, dračí krví a p. Porušení takové lze však snadno vypátrati. Zahříváme-li totiž čistou rumělku na plíšku platinovém, těká úplně, nezanechávajíc po sobě nijakého zbytku. Zkoušíme-li ale tímto způsobem rumělku porušenou, zůstanou první tři přísady na plíšku co zbytek. Dračí krev lze vypátrati v rumělce lihem, neboť přísada tato zbarví jej na červeno.

Rumělka obecná jest barva malířům velmi užitečná. Mimo to hodí se k dělání červeného vosku pečetního a k červenému knihotisku.

Rumělka obecná nahrazuje se nyní často rumělkou antimónovou, kteráž sestává z kysličníku a sirníku antimónového. Rumělka antimónová jest prášek krásně červený a hodí se ku každé malbě, vyjma freskovou, jelikož žíravinami se rozkládá.

Ještě jiná červená barva malířská jest rumělka chrómová, která jest v podstatě své chróman dvojolovnatý. V obchodu prodává se ve způsobě prášku ohnivě červeného, krystalinického, jehožto barva kloní se často do žluta.

2. Suřík.

Suřík jest zrnitý a těžký prášek barvy šarlatové, sestávající z olova a kyslíku. Čím drobněji jest utřen a čím živější má barvu, tím vyšší jest cena jeho. Nejpěknější druh suříku slove červeň olověná.

Suřík bývá často porušen červenou rudkou, okrem i kolkotarem. O takovémto porušení se přesvědčíme, pálíme-li trošku podezřelého zboží v tyglíku. Čistý suřík obrací se tím v žlutý kysličník olovnatý, přísady zůstávají však neporušené. Nebo rozpustíme-li podezřelý suřík v kyselině dusičné, zůstanou cizorodé přísady nerozpuštěné.

Suřík strojí se v hutích z rud olověných. Za nejlepší zboží považuje se dosud výrobek anglický. Suříku užívá se k dělání flintového skla a nepravých drahokamů, na tmely a k nátěrům, málo kdy ale jakožto barvy malířské.

3. Realgar.

Realgar nachází se v přírodě dosti spoře. V obchodu jest obyčejnější strojený realgar č. utrých červený, jenž se robí v hutích jedových (utrýchových) z kyzu arsénového a síry. Látka tato jest sloučenina arsénu se sírou.

Strojený realgar bývá někdy průhledný a někdy zase neprůhledný. Barvu mívá hnědočervenou nebo krvavě červenou, někdy i žlutočervenou nebo jacintovou, lasturový lom a pomerančově červený vryp.

Hutnosť jeho jest 3.5. Ve vodě se rozpouští a hoří plamínkem modrým, při čemž zavání po česneku a hořící síře.

Ačkoliv jest realgar velmi jedovatý, užívá se ho předce jakožto barvy natěračské. Nejrozsáhlejšího upotřebení dochází však u zámišníků, kteří účinkem jeho zbavují lehčí kůže srsti. Ohněstrůjci béřou realgar k dělání bílého ohně čínského.

Jiná méně důležitá barviva červená jsou:

Kolkotar č. červeň anglická, která jest vedlejším výrobkem v závodech na kyselinu sirkovou českou. Prodává se v hroudách nebo v prášku červenohnědém a dochází upotřebení co sprostá barva natírací, pak k leštění. Jinak slove též caput mortuum.

Purpur zlatý, jenž jest prášek hnědý nebo temně purpurový. Slouží k nejkrásnějším malbám červeným na skle i porculánu, pak k vyrábění skla rubínového. Purpur zlatý jest barvivo vzácné i drahé, bezpochyby z cíničitanu zlatnato-cínatého složené.

c) Barviva modrá.

1. Šmolka.

Šmolka jest v podstatě své sklo draselnaté, modří kobaltovou na modro obarvené a na prášek rozetřené. Robí se v závodech, jimžto říká se šmolkárny, z pražených rud kobaltových, křemene a mouky jedové. Nejvyhlášenější jsou šmolkárny saské, odkudž jmenovitě pěknější zboží do obchodu přichází. České šmolkárny v Blatně, Přísečnici a v Kraslicích vyrábí nejvíce zboží sprostšího.

Nejpěknější druh šmolky slove modř královská. Ešl jest bledý druh jemný, vlastní šmolka tmavší druh hrubý. Nejsprostší druh jest modré posýpátko.

Šmolka rozesýlá se v sudech po 5, 3 ½, 1, ½ a ¼ cel. ct. s 1 % vývažku. Větší sudy bývají sdrátovány a znakem závodu opatřeny.

Ešl v kusech prodává se toliko v sudech à 3 ½ ctu.

Hlavními odběrateli saského zboží jsou Angličané a Holanďané, kteří je zase dále rozvážejí.

Šmolka jest barva na vzduchu, ve vlhku i v horku stálá; ba ani kyseliny ji neruší. Slouží k modření papíru a tkanin lněných i bavlněných, k barvení skla, porculánu a kameniny na modro, někdy také, ač zřídka k malbě olejové a pastellové. Je-li porušena ultramarinem nebo jiným barvivem modrým, poznáme pomocí kyselin.

2. Ultramarin.

Tato krásná barva modrá připravovala se jindy ze vzácného lazurovce a bývala tudíž velmi drahá. Nyní ale, kdy strojí se z čisté hlíny, Glauberovy soli, sody, uhlí a síry, klesla její cena v té míře, že zaujala místo jiných barev modrých.

Ultramarin jest jemný prášek modrý. Cena jeho řídí se jemností a svěžestí barvy. Ve vodě se nerozpouští, ale v kyselinách roztéká se na čirou kapalinu bezbarevnou, pouštěje sírovodík a zanechávaje kyselinu křemičitou bíle nebo načervenale zbarvenou.

Barvu tuto vyrábějí nyní v rozsáhlé míře četné továrny chemické. Upotřebení dochází k malbám na vápně, při hotovení čalounů, ku potiskování tkanin, k modření prádla, drti, škrobu, cukru a p.

3. Modř kobaltová.

Modř kobaltová č. ultramarin kobaltový, též modř Thénardovou zvaná, jest sloučenina kysličníku kobaltnatého s kysličníkem hlinitým. Vyrábí se taktéž ve šmolkárnách a jest dosti drahá. V obchodu rozeznává se jí šestero druhů rozdílné hodnoty a ceny. Prodává se obyčejně v balíčkách po 1/1, ½ a ¼ cel. lb., známkou závodu opatřených.

Modř kobaltová jest krásná barva malířská do vody i do oleje a na porculán.

4. Modř horská.

Modř horská jest sloučenina kysličníku měďnatého s kyselinou uhličitou, vlastně dvojuhličitan trojměďnatý. Jindy vyráběla se výhradně z lazurovce, nyní ale strojí se způsobem lacinějším z roztoků měďnatých pomocí drasla a vápna.

Usušená modř horská má barvu blankytovou a jest barvou dosti stálou. V kyselinách rozpouští se na kapalinu modrou nebo zelenou. Ve Francii ji prodávají továrníci ještě vlhkou čalouníkům, kteří ji takto raději kupují nežli usušenou. Usušená modř horská slouží k malbám v oleji a na vápně.

Mimo modrá barviva již popsaná jest jich ještě více, ale méně důležitých, jako:

Modř brémská, v chemickém ohledu hydrát měďnatý, jež jest prášek světle modrý a velmi kyprý. Slouží co barva malířská do vody a do klihu.

Modř vápenná, světle modrá to barva, předešlé podobná a složená ze síranu vápenatého a hydrátu měďnatého.

Modř olejná, která jest sloučenina mědi se sírou.

Modř mineralní, sestávající z kysličníku šeličitého a kyseliny šelové, jež jest prášek temně indychový, ve vodě nerozpustný.

d) Barviva žlutá.

1. Okr č. žlutá hlinka.

Okr nazývá se zemitá látka, hydrátem železitým žlutě zbarvená. Zvláště rozumí se tím žlutá hlinka, která se vyskytuje v různých krajinách v ložiskách dosti mocných. Jest to hmota neprůhledná, měkká a drobivá.

Tento druh okru prodává se v obchodu buď surový nebo šlemovaný.

Jiný druh okru, žluté hlince podobný, usazuje se z vod železitých. Mimo to lze připraviti také okr umělým způsobem, smíchá-li se roztok skalice zelené s vápnem a smíšenina pozůstaví se účinkům vzduchu.

Zahříváním zvýší se barva okru; pálením však okr zčervená a slove pak okr červený čili červeň anglická.

Nejpěknější druhy okru dávají barvu malířskou. Sprostší druhy hodí se k natírání dřeva, k barvení kůží, pak k cídění a leštění.

2. Žluť chrómová.

Žluť chrómová skládá se z kysličníku olovnatého a kyseliny chrómové. Krásnou barvu tuto vyrábějí barvíři v rozličných odstínech, počínajíce žlutí nejsvětlejší č. citronovou až do nejtmavší pomerančové. Jest to prášek ve vodě nerozpustný, bez chuti a bez vůně, kterýž roztéká se v louhu draselnatém.

Chrómová žluť dá se míchati pěkně s jakoukoliv barvou jinou a světlo jí dokonce nic neškodí.

Sprostší druhy žluti chrómové bývají pomíšeny s mletým barytem, sádrou a podobnými přísadami. Tak zvaná žluť kolínská jest smíšenina žluti chrómové se sádrou a síranem olovnatým.

3. Žluť mineralní.

Tato krásně zlatožlutá barva nazývá se též dle vynálezce žlutí Turnerovou nebo také žlutí kaselskou. V chemické podstatě své jest to sloučenina kysličníku a chlóridu olovnatého a vyrábí se pálením klejtu nebo suříku se salmiakem. V obchodu prodává se ve způsobě prášku pěkně žlutého a slouží co barva natěračská.

Jinou žluť mineralní poskytuje kyselina šelová, kteráž mívá podobu prášku barvy sirkové a slouží co barva malířská.

4. Žluť neapolská.

Tato jindy tak hojně užívaná, nyní ale lacinější žlutí chrómovou nahražená barva jest sloučenina kyseliny antimóničné s kysličníkem olovnatým. Prodává se ve způsobě prášku barvy pomerančové a béře se dosud k malbám na skle a porculánu.

5. Kamenka.

Kamenka č. operment, též žlutý utrých jest sloučenina arsénu se sírou.

V obchodu vyskytuje se kamenka přirozená a strojená.

Přirozená kamenka má tvar ledvinovitý i hroznovitý, nebo také podobu lupenitých kusů barvy citronové, s vrypem světle žlutým. Lesk má mastný, v lomu perlový a hutnosť = 3.48. Vyváží se jmenovitě z Uher, z Italie, Persie a z Číny.

Strojené kamenky dobývá se v hutích jedových z bílého utrýchu a síry. Obyčejně bývá v ní hodně bílého utrýchu přimíšeno a z té příčiny jest ještě jedovatější než kamenka přirozená. Strojená kamenka mívá také mdlejší barvu než předešlá a bývá nezřídka protkána nazelenalými proužky.

V obchodu má nejlepší pověst kamenka perská, sestávající z velkých lupenů zlatožlutých, kteráž vyváží se ze Smyrny. Menší hodnotu má drobné zboží bosenské a srbské. Nejpěknější kamenka mletá slove žluť královská.

Kamenky užívá se co barvy vodní a na plátno voskované. Nesmí se však stýkati s bělobou olověnou, jelikož by účinkováním jejím zčernala. Židé a národové orientaltí béřou kamenku k holení vousů.

6. Žluť uranová.

Žluť uranová jest dle chemického sloučenství svého trojího druhu, totiž draselnatá, sodnatá i ammonatá, obsahující s těmito kysličníky sloučený kysličník uranitý.

Žluť sodnatá jest světle žlutá a pomerančová, žluť draselnatá pak zažloutle červená. Oběma barví skláři sklo na žlutozeleno a malíři užívají jich k malbám na skle a porculánu.

Žluť ammonatá má barvu taktéž světle žlutou a slouží k barvení porculánu na černo pod glasurou.

Žluti urananové vyrábějí se zvláště v Jáchymově z rud uranových a prodávají se na prášek umleté v malých balíčkách.

Z méně užívaných barviv žlutých sluší uvésti:

Žluť kobaltovou, složenou z dusanu kobaltitého a draselnatého. Jest to prášek barvy temně citronové, na vzduchu stálý. Hodí se dobře k malbám na skle a porculánu.

Žluť barytovou č. ultramarin žlutý, prášek světle žlutý, kterýžto slouží co barva malířská. Sestává z kysličníku barnatého a kyseliny chrómové.

Žluť zinkovou, jež prodává se ve způsobě prášku barvy citronové. Upotřebení dochází co barva malířská v oleji a vodě klihové, pak k barvení kartounů. V chemickém ohledu jest to sloučenina kyseliny chrómové s kysličníkem zinečnatým.

Žluť kademnatou, jež jest prášek ohnivě žlutý a v ohni stálý. Užívá se jí co barvy malířské ve vodě, v oleji a na vápně, pak k barvení hedvábí.

Žluť antimónovou, pěknou a stálou to barvu olejnou, kteráž se skládá z antimóničnanův olovnatého a vismutového.

e) Barviva zelená.

1. Zelená hlinka.

Nerost tento vyskytuje se v přírodě vrostlý do mandlovce a porfyru. Jest to látka zemitá, barvy rozdílně zelené i načernalé. Hutnosť její jest 2.5–2.8 a lom drobně zemitý.

V obchodu známa jest zelená hlinka veronezská, cyperská, tyrolská a česká. Nejpěknější jest bez odporu veronezská. Česká mívá obyčejně nečistou barvu. Prodává se buďto surová anebo již čištěná. Surovou sluší prvé umleti a vyšlemovati, nežli se jí užije. Zelená hlinka slouží hlavně co barva natěračská, někdy také k malbám olejovým. Podstatou barvy její jest kysličník železnato-železitý. V ohni červená, a lze jí pak užíti co barvy červené.

2. Zeleň horská.

Zeleň horská jest sloučenina kysličníku měďnatého s kyselinou uhličitou, tedy uhličitan měďnatý. Jindy byla to hojně užívaná barva natěračská, nyní má již ale malý odbyt. V obchodu prodává se přirozená a strojená.

Přirozená jest buď sedlina z vod cementových nebo mletý malachyt. Strojená vyrábí se z modré skalice pomocí vody a vinného kamene.

Tak zvaná zeleň brunšvická neliší se mnoho od zeleni horské. Jest to vlastně uhličitan měďnatý smíšený s barytem nebo bělobou zinkovou. Zeleň horská i brunšvická bývají smíchány se zelení svinibrodskou.

3. Zeleň chrómová.

Zeleň chrómová jest barva tmavě zelená, od malířů pokojů a porculánu hojně užívaná, kteráž vyrábí se pálením chrómanu draselnatého se sírou.

Co do sloučenství chemického jest to kysličník chrómitý, kysličníkem hlinitým často znečištěný.

Světle zelený hydrát chrómitý, od natěračů a tiskařů užívaný, zove se zelení Guignetovou nebo také smaragdovou.

4. Zeleň svinibrodská.

Barva tato, též zelení vídeňskou, švédskou, anglickou, císařskou, novou atd. zvaná, náleží k nejpěknějším a nejoblíbenějším barvám zeleným. Čistá skládá se z octanu a arsenanu měďnatého. Bývá však kvůli rozličným odstínům smíchána s barytem a žlutí chrómovou.

Pěkná zeleň svinibrodská jest zrnitý a těžký prášek barvy krásně smaragdové. Na vzduchu je stálá a hodí se tudíž k malbám v oleji i na vápně. Škoda jen, že jest to látka krutě jedovatá a nebezpečná. Z té příčiny jest užívání jí v mnohých státech vším právem zakázáno. Nicméně užívají jí dosti často lakýrníci, malíři pokojů a továrníci k barvení čalounů, ba i lehkých tkanin baletních, jako na př. tarlatanu.

Méně důležitá barviva zelená jsou:

Ultramarin zelený, jejž vyrábějí závody modrý ultramarin hotovící. Jest to barva nehrubě skvělá, ale naprosto neškodná. Slouží k malování pokojů a čalounů.

Zeleň Rinmanova, která má též jméno rumělka zelená. Jest to prášek temně zelený, co stálá barva malířská užívaný a z kysličníku zinečnato-kobaltnatého složený. V obchodu prodává se ale pod jménem rumělky zelené kysličník chrómitý nebo smíšenina modři berlínské se žlutí chrómovou.

Zeleň brémská, jež jest hydrát měďnatý utřený s olejem.

Zeleň Šélská, z kyseliny arsénové a kysličníku měďnatého sloučená, jež prodává se ve způsobě prášku barvy trávové. Slouží co barva malířská do vody i do oleje.

f) Barviva hnědá.

1. Ból.

Ból, též sienská hlinka zvaný, jest beztvárný nerost barvy hnědé v nejrozmanitějších odstínech. Nejčastěji mívá barvu žlutou a rudohnědou. Hutnosť jeho jest 1.4–2 a tvrdosť = 2. Ve vodě rozpadává se na prášek. Nerost tento jest sloučen hlavně z kysličníku hlinitého, kyseliny křemičité, trošky kysličníku železitého a z vody. Nejhojněji vyskytuje se vrostlý do skal čedičových.

Ból prodává se v obchodu dílem surový, dílem šlemováním písku zbavený. Za nejlepší považuje se žlutočervený ból arménský, kterýžto přiváží se z Orientu, ale i také v Čechách se nalézá a žlutohnědý ból sienský, jenž slouží obzvláště co barva malířská ve vodě i v oleji. Tento prodává se také pálený a má pak barvu červenohnědou.

Bólu užívá se také k dělání dýmek a jiných jemných výrobků hrnčířských, pak k leštění.

2. Hlinka hnědá č. hnědel.

Jméno toto dává se dvěma rozdílným látkám v obchodu se vyskytujícím, kteréžto jsou hnědel turecký neboli cyperský a hlinka kolínská.

Hnědel turecký neboli cyperský jest zemitá hnědá ruda železná, kteráž na ostrově Cypru se nalézá. Hnědel tento jest beztvárný a má hnědou barvu a lesklý vryp. Hutnosť jeho jest 2.2. Lne k jazyku, ssaje dychtivě vodu, aniž by se tím rozpadnul. Vypálením dostává barvu černohnědou. Surový i pálený slouží co hnědá barva. Nyní však vyskytuje se zřídka kdy na trhu.

Hlinka kolínská jest zemité a drobivé uhlí hnědé, kteréž tvoří v okolí Kolína n/R. mocné ložisko. Toto hnědé uhlí hněte se s vodou na těsto, kteréž vtlačuje se do dřevěných kadlubů kostkových. V této podobě vyskytuje se pak v obchodu. Rozpálíme-li hlinku kolínskou, shoří a zanechá něco málo bílého popele. Tím rozeznává se dostatečně od hnědele tureckého. Oba druhy hnědele slouží co barvy do oleje i do vody; také se přidávají do tabáku šňupavého.

. . .