Walter 1853

Josef Walter, O vápně, Škola, pedagogický časopis učitelům na školách obecných, hlavních, nižších realních, rodičům a vychovatelům II/1, Praha [Bedřich Rohlíček] 1853, pp. 198–206

O vápně *)

Podává Josef Walter.

Vápno, jak si je lučebník myslí, jest sloučenina z vápníku a kyslíku, a slove po lučebnicku kysličník vápenatý (Calciumoxyd, Kalkerde). V přírodě nalezá se tento kysličník vápenatý nejvíce sloučen s kyselinou uhličitou v nerostech. Nerosty skládající se z kysličníku vápenatého a kyseliny uhličité slovou uhlany vápenné č. vápence (kohlensaurer Kalk, Kalkstein).

*) V tomto jako i ve všech budoucích článcích podobného obsahu bude se užívati názvosloví od komise pro gymnasia a realní školy již vydaného.

Nejhlavnější vápence jsou:

Vápenec klencový (Kalkspath, rhomboedrisches Kalkhaloid). Jméno klencový vzato jest od slova klenec, jistého ponahnuté krychli podobného tvaru, v jakém vápenec tento nejvíce v přírodě se objevuje. Vápenec klencový má povrch draslavý, mdlý anebo slabě perlově se lesknoucí. Čistý nemá žádné barvy a jest prozračný, nečistý bývá rozličně zbarven, může se velmi dobře štípati, odtud jméno Spath, a v lomu jest lasturový. Změn klencového tvaru čítá se as 1700. Mimo to nalezá se vápenec klencový i v kusech, v nichž jednotlivé krystaly dokonale a dosti patrně ještě vyvinuty nejsou; nazýváme je vápence nedokrystalované, první krystalované.

Vápence nedokrystalované jsou pro život mineralní velmi důležité, a proto dobře snad bude, když je tady uvedeme, jak je v Preslově mineralogii nalezáme. Tamtéž mezi tvary nedohlacenými t. nedokrystalovanými stojí:

a) Zrnovitý, zrna nejhrubšího až i nejdrobnějšího, lupinovitého, nahrnutého v balvany nebo krušce a pecky. Každé zrno ukazuje štípatelnost dle jistého směru velmi patrnou, která u zrna nejdrobnějšího nemůže se vypátrati.

Mezi ním rozeznáváme opět:

α) Čistý, t. neživičnatý ani neuhelnatý, třen jsa nezapáchá.

*) Peckovitý, nejhruběji a hrubě zrnatý; u Braníku a Zlechova.

**) Horní, hrubě až i nejdrobněji zrnatý, celé skály skládající; na horách krkonošských, krušných, v Šumavě, u Votic, Střimelic; v Italii, zvláště u Karrary a Massy.

***) Krápníkovitý, neustále v jeskyních a dutinách skalních se tvořící.

****) Perlový (Schieferspath), štípatelnosti ve dvou směrech velmi patrné a lesku perlového; v Čechách na Středohoří v Drasenku.

*****) Šupinatý (Aphrit), drobně šupinatý, kyprý, perlově se lesknoucí.

β) Živičnatý (späthiger Stinkkalk), šerý, šedý, šedivý; jsa třen zapáchá živicí; u Chuchle, Slivence nedaleko Prahy.

γ) Uhelnatý (späthiger Anthrakonit), černý.

b) Tyčkovitý; tyčky rozličně tlusté, až i nejtenší vláknovité, nazvíce rovnoběžné; vždycky ukazují štípatelnost vápenci přirozenou.

α) Čistý, bez živice a uhlí; v Uhrách.

β) Uhelnatý (stänglicher, fasriger Anthrakonit), černý uhelnatý; v Solnohradsku.

c) Celistvý (dichter Kalkstein), vlastně zrnovitý, nahrnutý, zrna neviditelného, celistvý.

α) Obecný (gem. Kalkstein), neoddělený.

*) Čistý, t. neuhelnatý, neživičnatý, jednobarvý, pestrý; u Braníku, Chuchle, Karlova Týna, Tetína a j.; znamenaný zbořeninami (mramor florentinský) u Florence; strunkovitý, na Moravě; opalizující (opalisirender Muschelmarmor), v Korytanech, Tyrolích a j.

**) Živičnatý (dichter Stinkkalk), u Braníku, Chuchle a j.

***) Uhelnatý (dichter Anthrakonit).

****) Křemenatý (Konit) s křemenem pomíchaný, onde i onde křesající; na Krkonoších.

*****) Jikrovitý (jikrovec, Roggenstein), z kuliček nějakým tmelem dohromady slepených, někdy skořepinatě oddělených; u Michle nedaleko Prahy.

******) Krápníkovitý.

β) Břidlicovitý; břidlicovitě oddělený.

*) Čistý (litografický kámen).

**) Živičnatý (dílem mramor černý), u Slivence, Chuchle.

d) Zemnitý (erdiger Kalk).

α) Křída, špinavá, písavá, šedivá; v Polsku a j.

β) Lehký (Montmilch), na vodě splývavý, špinivý; u Prahy na Petříně, Bílé Hoře a j.

Poznam. Vápenec zemnitý s rozličnými nerosty smíchaný slove slín (Mergel). Lom zemnitý; jest neprozračný, bezlesklý; na vzduchu více méně se rozsypuje.

a) Slín pijavý (Saugkalk, Trippelkalkstein); vodu lakotně pije a bubliny vyhazuje; u Cách na Laksbergu.

b) Slín obecný (Mergel).

α) Balvanitý, nepravidelně rozsedlý, rozličně barvený.

*) Čistý, bez živce; u Prahy na Petříně, na Bílé Hoře, u Hlouptína a j.

**) Živičnatý (Stinkmergel), třen živicí zapáchá.

β) Břidličnatý (Mergelschiefer), tence nebo tlustě břidlicovitý.

*) Čistý, v Čechách na mnoha místech.

**) Živičnatý (schiefriger Stinkmergel).

γ) Ledvinovitý (Mergelniere), zakulatělý, křivoskořepinatý nebo rozdělený v jehlance, nazvíce vápencem zrnatým spojené; u Slivence, na Bílé Hoře.

δ) Ďarovitý (Mergeltuff), drnatý, přízemovitý, co pokrov rostlin, ulit říčních, kostí zvířecích pozemních; na vzduchu se rozsypuje; v Čechách u Chuchle, sv. Prokopa, sv. Ivana, u Skalic, Peruce, vesměs velmi rozšířený.

ε) Slín prachovitý (Mergelerde).

*) Čistý, u Meronic, Mirešovic a j.

**) Živičnatý (erdiger Stinkmergel), u Mansfeldu.

2. Vápenec hranolový. (Tyčkovec, varalec; Arragonit, prismatisches Kalkhaloid) nalezá se nejvíce v sloupcích kosočtvercového průřezu. Sloupečky jsou buďto jednotlivé anebo srostlé; poslední podobají se někdy sloupečku šestihrannému. Může se dobře štípati, má lom lasturový, jest prohledný, sklovitý a původně bezbarevný; však ale také žlutavý, šedivý, červenavě bílý, šedý, rusý, zelený, violový. Nejpěknější krystaly nalezají se u Bilína v čediči. Srostlý v sloupečkách šestibokých byl napřed u Valencie v Arragonii nalezen, a odtud také jméno jeho Arragonit.

Mimo to nalezáme vápenec hranolový také v tvaru nedokrystalovaném. Rozeznáváme mezi těmito:

a) Sloupovitý, u Hořence.

b) Tyčkovitý.

α) Rovnoběžně nashromážděný; v Čechách u Řechlovic a Hliného.

β) Klínovitý, výstředně nashromážděný v kusy klínovité; tamtéž.

c) Jehlovitý, rovnoběžně nebo výstředně nashromážděný; v Čechách u Straky, Kozoruk, Šichova, Křemuše, Hradiště.

d) Vláknovitý.

α) Rovnoběžně nashromážděný, v kusy plackovité, kůrovité, nákypy (Sprudelstein); u Karlových Var.

β) Souosný, okolo osy nashromážděný, tak že jest kříčkovitý (Eisenblüthe); v Štýrsku u Eisenerzu.

γ) Soustředný, kuličkovitý (hrachovec, Erbsenstein); u Karlových Var.

e) Celistvý, nejdrobněji zrnovitý, lomu mrvnatého; u Straky nedaleko Teplic co malé žilky v hlíně červené.

Mimo svrchu uvedené vápence nalezá se vápno ještě v mnohých jiných nerostech, ano i v kostech všech obratlovců, v skořápkách všech měkkýšů a hvězdýšů, a také v mnohých rostlinách. O těchto ale tu mluviti nebudeme, vrátíme se raději k vápencům, které pro život mnohonásobného užitku přinášejí. Tak na př. vápenec drobnozrný a bílý (mramor bílý) potřebuje se v sochařství a pěkném stavitelství, k čemu také vápenec celistvý pěkně barvený (mramor strakatý, černý) dobře se hodí. Slín bělohorský u Prahy a j., též dar, jako i vápenec celistvý (kámen vápenný) slouží ku stavení příbytků. Nákyp karlovarský (vřídlovec) béře se na hotovení rozličných maličkostí, jako: pyksel, kamínků do prstenů atp. Užitek jest ještě hojnější, když se vápenec vypálí.

Pálení vápna.

Pálení vápna odbývá se buďto na místech otevřených, anebo ve zvláštních pecech. Způsob první volívá se, když za krátký čas veliké množství vápna páliti se má. Jest to práce milíření velmi podobná. U Prahy vykope se jáma do země, a stranou, kudy nejvíce údolím vítr se žene, udělá se sklonitý přístup k čelestenu, kde se podpaluje. Do jámy klade se kamenné uhlí a vápenec ve vrstvách, až nejen jáma jest naplněna, ale až i nad jamou homole jisté výšky strmí. To celé zasype se potom drobty uhelnými, a konečně zapálí. Po 24—36 hodinách jest pálení ukončeno, načež se pec vyprázdní a znova založí. Jam takovýchto bývá vždy několik vedlé sebe, tak že neustále se pálí a lacino.

Pálení vápna ve zvláštních pecech odbývá se buďto v přetržkách, aneb bez přetržek. Při pálení prvního způsobu dává se do pece vápenec zvlášť, a palivo také zvlášť. Palivem bývá tu dříví, kamenné uhlí anebo rašelina. Pec jest obyčejně šachta kolmá a okrouhlá; do spodu kladou se větší kusy vápenců ve způsobě špičatého klenutí, na něž ostatní vápenec se hází, až jest pec naplněna. Po ukončeném pálení vápno se vybere, a potom práce z nova počne. Každému zde napadnouti musí, že vychladnutím a opět novým podpálením pece mnoho paliva se spotřebuje, a to ne bez malé škody. Pece tedy, kde oheň nevyhasne, kde tedy bez přetržek se pálí, jsou mnohem prospěšnější. Tvar jejich jest rozličný; to ale mají společné, že vápenec a palivo ve vrstvách do nich se dává, a že na jedné straně se podpalují, a na druhé straně vápno ze sebe opět vydávají. Aby ale pec vždy plna zůstala, musí se přidávati neustále tolik vápna a uhlí, aby z otvoru č. kychty vždy kupa ven čněla; nebo takto tlačí se nepálené vápno s vrchu do pece v tom samém poměru, v jakém vypálené vápno u spodu vychází.

Při pálení vápna pozorovalo se, že vodové páry a vzduch práci podporuje. Vápenec nedávno vylámaný a ještě navlhlý, dříve se vypálí, nežli vápenec, který již po delší čas na vzduchu ležel. Za tou příčinou postřikují vápenníci staré vápno před pálením vodou. O vzduch jest postaráno, když pec se vystaví, kde vítr vane.

Pálením ztrácí vápenec kyselinu uhličitou, a zbytek jest tedy kysličník vápenatý, č. vápno, také vápno pálené, vápno žíravé, vápno živé (Calciumoxyd, Kalkerde, gebrannter Kalk, Aetzkalk, lebendiger Kalk). Vápno pálené velmi lakotně vodu do sebe přijímá, taktéž i kyselinu uhličitou.

Hašení vápna.

Truhlík z prken zbitý a trochu šikmo postavený naplní se vápnem páleným. Vápno polévá se nyní vodou; při tom počne syčeti a vříti, potom pukati, až pak konečně v prach se rozpadávati. Prach ten znám jest pod jménem vápno hašené, anebo po lučebnicku hydrat vápenatý (Kalkhydrat, gelöschter Kalk, Kalkmehl). Přidáním většího množství vody, a při neustálém míchání udělá se později bílá tekutina, jenž slove mléko vápenné (Kalkmilch), kteréžto pak z truhlíku do jámy prkny vyložené, as 4, 5 neb 6 stop hluboké, se vypustí.

Zůstalo-li by mléko vápenné, vodou trochu více rozředěné, po delší čas v nádobě státi, uloží se na dno bílá kaše (Kalkbrei), a nad touto viděti jest vodu sice čistou, ale vápnem přece nasycenou; voda tato slove voda vápenná č. vápenka (Kalkwasser).

Jak vápno pálené, taktéž i vápno hašené přijímá poznenáhla ze vzduchu kyselinu uhličitou, a přechází pomalu, alespoň na povrchu, do uhlanu vápenného. Za touto příčinou má se vápno hašené v jámách a přikryté přechovávati, aby vzduch neměl mnoho přístupu.

Užitek jednoho i druhého jest převeliký. Tak na p. béře se vápno pálené na vysušování pokojů, kde v zimě mnoho vlhka, páry, kyseliny uhličité anebo sirkové atd. se nadělalo. Též v nemocnicích, v starých sklepích, v studnách a hornických báních, v sklepích, kde víno aneb pivo kyše, na bojištích hodí se dobře na čištění vzduchu. Vápno hašené potřebuje se na dobývání žíravého drasla a žíravého natronu; dále slouží na dělání chlorovaného vápna; na čištění svítiplynu, na čištění cukru, v koželužství, barvířství, přede vším ale na dělání malty. Vápenka užívá se v lékařství proti krticům, na vysušování šťálovitých t. řídkým hnizem naplněných ran a j.

Malta.

Malta jest smíšenina z mléka vápenného a písku, která kameny a cihly dohromady držeti má, as tak jako klíh prkna. Malta drží kameny a cihly pevně dohromady, když se promění v hmotu kamenitou. Proměna nestává se hned, ale teprva po čase, a sice způsobem trojím: 1) vysycháním, 2) přechodem v jiné sloučeniny, a 3) silou přilnulosti.

Vysycháním, t. odpařením vody tvrdne malta jako všecky jiné věci; jest ale drobivá a roztíratelná. Větší tvrdosti nabyde se přechodem v jiné sloučeniny. Vtíráním se kyseliny uhličité tvoří se totiž dílem polovičný uhlan vápenatý, a působení vápna na písek křemenový utvoří se z části písku kyselina křemíková ve způsobě ròsolu, kterážto opět s vápnem v tvrdý křemen vápenatý se slučuje. Slučování se v křemen vápenatý děje se jen poznenáhla, a teprv za léta mění se malta v hmotu kamenitou. Odtud to přichází, že malta ve starých zdech tak pevně drží a že spíše kámen aneb cihla se urazí, nežli aby malta od sebe aneb od kamene pustila. — Tvrdosti napomáhá konečně síla přilnulosti jednotlivých částek mezi sebou, jak to i na klíhu a tomu podobných věcech nalezáme.

Maltu rozeznáváme dvojí: vzdušní a vodní č. hydraulickou. Vzdušní malta jest ta, která tvrdne na vzduchu, a která se potřebuje na stavení zdí kromě vody. Částky její jsou svrchu uvedeny. Malta vodní jest opět taková, která tvrdne ve vodě, a která slouží na stavení zdí ve vodách. Připravuje se z vápna hydraulického a písku; anebo z vápna obyčejného, písku a cementu.

Vápno hydraulické jest takové, které mimo kysličník vápenatý a kyselinu uhličitou ještě křeman hlinitý (někdy jen čistý křemen) v sobě chová. Má tu vlastnost do sebe, že po vypálení dává kaši suchou, která pod vodou tuhne a zkamenatí. Slovo hydraulické pochází od slova hydor, což tolik znamená, co voda. Při hašení vápno hydraulické též vodu do sebe ssaje, bez velkého ale zahřátí se, a bez zvětšení své prostornosti. Užívání jest totéž jako při vápně vzdušním, jen že před užíváním musí se pokaždé čerstvě připraviti; mimo to musí kameny náležitě se pomokřiti, a zeď vždy vlhká udržeti.

Cement nazýváme přísadu, jíž vápno obyčejné ve vápno hydraulické proměniti se dá. Berthier a Vicat vypátrali totiž, že kyselina křemíková v stavu rosolovitém vápno obyčejné ve vápno hydraulické proměňuje, a že cement hlavně z kyseliny křemíkové aneb hlíny t. křemanu hlinitého se skládá. Smíchá-li se tedy vápno obyčejné s cementem, a leží-li směs pod vodou, vznikne dvojnásobný křeman (Doppel-Sillicat) s vodou chemicky uvázanou, který nic jiného není, nežli jistý kámen, jejž známe pod jménem zeolith. Tvoření se tedy zeolithu jest příčinou tvrdnutí vápna hydraulického.

Rozeznáváme cement přirozený a cement úmyslně dělaný. K cementu přirozenému počítá se tras a pucuolán*).

*) Slovo pucuolán pamatuje nás na slovo porcelán a porcelánovku č. kaolín, o čemž jsme v předešlém čísle článek podali. Tamtéž stojí omylem všude kavlín místo kaolín, což tímto tam opravujeme.

Tras jest druh tufu, a není nic jiného, nežli rozdrobená pemza, kterou sopečné kopce nejvíce na Rýnu ležící ze sebe vyházely. Trasu užívá se na hotovení hydraulického vápna již od třetího století; z vápna takového dělaly se kvádry, které po dnes ve zdech starých hradů a věží nalezáme.

Pucuolán jest hmota trasu pobobná, a nalezá se u Pucuoly u Neapole (staré Puteoli). Jest také hmota sopečná, a přidává se jako tras rozetřen vápnu obyčejnému, aniž se musí dříve páliti.

Úmyslně dělaný cement jest vlastně vápno hydraulické, které jistý Wyatts a Parker začali dělati, a které nazvali roman-cement; r. 1796 obdrželi na hotovení ho privilegium. Cement takovýto připravuje se z masy ledvinité, která se nalezá v hlíně na Temži, na ostrovech Sheppey, Wight, a také na břehách severního Francouzska. Užívá se ho bez vší přísady jako vápna hydraulického, a ztvrdne za 15–20 minut. V Londýně jest skoro každého domu průčelí pokryto vrstvou směsi z romancementu a 60 % drobného písku křemenového.