Poppe – Presl 1837/II

Johann Heinrich Moritz Poppe – Jan Swatopluk Presl, Obssjrné prostonárodnj naučenj o řemeslech a umělostech, čili, Technologia wsseobecná a obzwlásstnj k poučenj a prospěchu wsselikých stawůw II, W Praze [Gednota pro powzbuzenj promyslu v Čechách] 1837.

Johann Heinrich Moritz von Poppe (1776–1854) was a German mathematician and physicist. Trained as a watchmaker by his father, he went on to study mathematics and physics at the University of Göttingen. He subsequently worked at the Gymnasium in Cologne and at the Lyceum Carolinum. In 1818, he became Professor of Technology at the University of Tübingen. He was the author of numerous publications on engineering and technological subjects. Jan Svatopluk Presl (1791–1849) was a Czech natural scientist, Professor of Zoology and Mineralogy at the Charles-Ferdinand University in Prague, and the author of books on chemistry, mineralogy, botany, zoology, and other fields. He made a significant contribution to the development of Czech scientific terminology across various disciplines. In 1836–1837, Presl published in Prague his annotated Czech translation of Poppe’s textbook of Technology. From the second volume, we include Presl’s added passages on lime production.

pp. 371–373

Hlawa sedmdesátá sedmá.

Pálenj wápna; wápenictwj. *)

§. 774.

Wápenictwj gest uměnj, gimž wápenný kámen (wápenec) ohněm pálen w peci měnj se we wápno pálené, t. hmotu chuti ostré a leptawé, na wzduchu rozsýpawau, wodau se zahrjwagici a se hasjci. Wápenec sestáwáť z 56,5 setin kysličnjka wápničitého (Kalciumoxyd), 43,0 kyseliny uhličnaté a někdy 0,5 wody. Pálenjm odpudj se kyselina uhličnatá a woda, čjmž wápno pálené se zplodj. K pálenj hodj se každý wápenný kámen, gmenowitě ale 1) obecný kámen wápenný, 2) mramor, 3) křjda, 4) opoka, 5 ) skořépky usteřicowé, giných lastur (musslj) a ulit (Schnecken).

Wápenný kámen dobrý dokonale rozpausstj se w kyselině octowé nebo hlodawce silně wra a kypě. Pakli zůstane 10 setin nerozpustných částek, nenj udobný k wápnu, a tento zbytek sestáwá buď z hliny, pjsku nebo sádry.

*) Přjdawek překladatelůw.

§. 775.

K pálenj wápna gest potřeba peci, kteráž gest z cihel wybudowána, buď gámy, buď mijře. Pec stawená má welmi tlusté zdi a srownáwá se s peci cihelnau. Co do twaru rozeznáwá se několikero pecj, 1) některé gsau kostkowité, 2) giné rownoběžnostěnné, 3) giné wálcowité, 4) giné překoceně homolowité, a 5) giné pak překoceně gehlancowité. Dosawad nenj rozhodnuto, který způsob gest neywýhodněgssj. Některé těchto peci magi obzwlássinj popelnik a rosst; giné ale nemagi rosstě, a kamenj wápenné skládá se do oblauku.

Dále se peci rozeznáwagj 1) wotewřené (Stichöfen) a zawřené čili překlenuté. Peci otewřené nahoře negsau přikryté, a magj wýhodu, že wypálené kamenj dolem se wyhrabowati a horem surowé přidáwati se můze. Překlenuté ale, magice strop klenutý, magi přednost, že wýhřew wjce po hromadě drži a tjm že paliwa méně žerau. Nazwice ale býwagj wápenné peci wálcowité, 10 nebo 12 střewjců wysoké, 6 nebo 8 střewjců ssiroké, na hoře otewřené, dole opatřené čelestnem a průduchem. Máli wápno rasselinau čili zibem (Torf) páleno býti, dlužno pec wystawěti překoceně homolowitau, na gegižto těsněgssim konci gsau dwjřka, gimiž wápno dopálené se wyndáwá.

§. 776.

Když wápno páliti se má, pec wápenným kamenem se wyrowná tak, aby bylo dost prostor, kterýmiž plamen wssude sslehá. Drjwe rozdělá se přemalý oheň, aby wlhkotina se surowým wápnem spogená pryč byla hnána, aby kamenj nepukalo. Potom se topj dotud, až z hora giskry létagj, až nenj widěti hustého kauře. Topj se buď dřjwjm, kamenným uhlim, bud rasselinau. Gednokaždé paliwo žádá přiměřené stawenj peci.

Gámy, w nichžto wápno se páli, buďtež kamenjm wyplněny, takže toliko pro paliwo zůstane prázdné mjsto; otwory gámy přikryty gsau buď hlinau, buď kamenjm wápenným. Miljře stawj se gako miljře na cihly; stawj se totiž z kamenj wápenného paliwem promjchaného.

Sto dilů kamenj wápenného wesměs dá 55 djlů wápna páleného nebo žiwého, zjrawého.

§. 777.

Wápno dobře pálené buď barwy žlutawě bjlé, chuti ostré, lauhowé, na wzduchu wlhkém rozsypey se na prach mělký, wodau se zahřjwey až na wřelost, nezůstawug po sobě kameny nehassené. U kyselinách rozpausstěge se zahřjwá se ani newře. Pálenjm wyhánj se kyselina uhličnatá (Kohlensäure) a woda, takže pauhý kysličnjk wápničitý (Kaliumoxyd ) zůstáwá naduwedených wlastnosti. Wápno může se ale také přepáliti, takže dobrých wlastnosti pozbude. Takowé slowe mrtwé. Umrtwenj wápna nepochybně zakládá se na rozpočatém topenj, gežto i každé wápno něgakau částku hliny a pisku a d. zawjrá.