Jahn – Jahn 1879

Jiljí V. Jahn – Zdeněk V. Jahn, Kronika práce, osvěty, průmyslu a nálezův IV (Chemické vzdělávání surovin), Praha [Ignác Leopold Kober] 1879.

Cink, kobalt, vismut a jich společnici.

. . .

pp. 119–124

Kobalt a nikl. V českém a saském Rudohoří vyskytují se některé rudy, kteréž drží v sobě dva kovy, jimž drahnou dobu nepříznivou rukou osudu nebylo popřáno těšiti se z upotřebení průmyslného a dosíci takto uznalosti lidské. Rudy ty podobají se rudám stříbrným, měďným neb vismutovým a doprovázejí zvláště stříbro a měď. Hutníku byly rudy takové nemilým břemenem; s nesmírným namaháním bylo mu je odděliti od rud měďných neb stříbrných a nikdy nebyl jist, že práce ta zdařila se mu úplně. Nevěda, kterak s nimi naložiti, házel je hutník po drahnou dobu, buď co jalové kamení aneb co strusku, s ostatními odpadky hutnými na haldy, kdež ždály více věků svého vykupitele.

Nemůžeme se diviti horníkovi, který takové rudy vybíral z lůna země, že nezpůsobilosť jich, zkoviti se buď na stříbro aneb na měď, připisoval bájeným mocnostem neb šotkům, kteří dle jeho zdání rudy takové okouzlili. Skutečně nazývali horníci rudy takové, kteréž žíhány byvše zapáchají arsénem a sírou a zkoviti se nedávají, šotkem čili po německu koboldem neb niklem.

Lučebníci chopili se těchto koboldů neb niklů a objevili v nich dva nové kovy, které nazvali podlé rud: kobaltem a niklem. Jeden z těchto kovů poskytuje přeskvělé barvy, druhý dává s jinými kovy slitiny, stříbru podobné.

Když byl hutník poučen pracemi lučebníků, spatřil v haldách, kam dříve byl rudy neb strusky kobaltnaté a nikelnaté zahazoval, zdroj nového velezajímavého průmyslu. Nyní pídí se neunavně po takových opuštěných haldách, prohlíží bedlivě každý kamének, zda neukrývá potutelně některý z oněch dvou hostí zneuznaných.

Kobalt a nikl vyskytují se v rudách svých společně. Každý nerost kobaltnatý drží v sobě větší neb menší množství niklu a naopak není známo ni jedné rudy nikelnaté, která by neobsahovala, byť i nepatrného množství, kobaltu. Rudy kobaltnaté neb nikelnaté obsahují tolikéž vezdy arsén neb síru.

Ačkoli kobalt kovový jest znám teprvé z doby nejnovější, přece sloučeniny jeho s kyslíkem nalezají se již velmi dávno v užívání. Seznalo se totiž, že některé rudy, když byly delší dobu praženy, sbarvují roztopené sklo krásně na modro. Vůbec má se za to, že Krištof Schürer, který byl dělníkem v skelných hutích v Neudeku, byl první, jenž objevil náhodou tuto vlastnosť některých pražených rud. Krištof Schürer hodil prý r. 1550 kousek rudy, kteráž pokrývala v hojnosti haldy hutné, do roztopeného skla, chtěje se přesvědčiti, kterak as sklo se změní. A hle, sklo sbarvilo se modře. Schürer prodal vynález svůj Angličanům, kteří jali se vyráběti po té ze saských rud modré sklo. Brzy na to povstalo v Čechách více závodů, kteréž zanášely se výrobou modři české, šmolky, jak bylo nazváno modré sklo. Kurfiřt saský, Jiří I., zapověděl brzy po té vývoz kobaltových rud ze Saska, následkem čehož zarazily se sice české a anglické závody, avšak vznikly hutě nové, kurfiřtem u Schneeberku v Sasích založené. Sasko zásobilo dlouhou dobu šmolkou celou Evropu a vyrábění šmolky bylo zde držáno co tajemství. Holanďané zabývali se též výrobou šmolky a měli závody své v Sasku; saskou šmolku pak doma dále třídili a čistili a po té ji s novými jmény prodávali. Teprvé roku 1733 byl objeven švédským chemikem, Jiřím Brandtem, v rudách kobaltových nový kov, jehožto sloučeniny jsou jediná příčina modrého sbarvení skla. Brandt nazval kov ten kobaltem. Od té doby zmizela valná část tajemství z průmyslu šmolkového. Rudy kobaltové byly hledány a nalezeny v jiných zemích, zejména v Hessensku, v Uhřích, v Čechách a j. v. a výroba šmolky rozmohla se i mimo Sasko.

Již v dávnověku užívalo se některých rud k barvení skla na modro. H. Davy dokázal rozbory lučebnými, že modrá skla, nalezená v budovách římských sbarvena jsou kysličníkem kobaltnatým. Jisté jest, že bylo užívání rud kobaltnatých k barvení skla nad míru vzácné, any všecky předměty modře sbarvené a nalezené v městech řeckých, římských, v pyramidách egyptských, neobsahují kobaltu, nýbrž sbarvení jich pochází spíše od fosforečnanů železitých. Že kyselina fosforečná a kysličník železitý sbarvují sklo modře, o tom lze se přesvědčiti v hutích aneb u vysoké pece, neboť strusky železnaté, kteréž jsou zde na haldách nashromážděny, bývají modré neb namodralé. Někteří alchymikové, jako Basilius Valentinus, Paracelsus, lékař Agricola aj. v. zmiňují se ve spisích svých o kobaltu, neví se však jistě, zdali jménem tím označovali tutéž látku, kteráž nyní tak slove. Později nazývaly se takto všecky rudy, jimiž sbarvuje se sklo na modro.

Rudy kobaltové a přivádění jich k užitkům. Rudy kobaltové jsou tyto: 1. Smaltin, jest arsenid kobaltnatý, sloučený vždycky s arsenidy železa a niklu. Jest nejobyčejnější rudou kobaltovou a drží v sobě okolo 28 setin kobaltu. Smaltin těží se hlavně v Rudohoří (Schneeberg, Annaberg v Sasích, Jáchymov v Čechách), v Durynsku (Saalfeld), Hessensku (Riechelsdorf), v Nassavsku, Štýrsku, Španělsku, Anglii a Americe. 2. Leštěnec kobaltnatý, kobaltin obsahuje kobalt sloučený s arsénem a sírou, vedlé toho vždycky železo; drží v sobě průměrně 35 setin kobaltu; nachází se v Švédsku (Tunaberg, Skutterud), Norvésku a v Cornwallu. 3. Asbolan jest smíšenina kysličníku manganitého a kobaltitého a drží v sobě asi 15 setin kobaltu. 4. Erythrin jest arséničnan kobaltnatý a vyskytuje se vždy s ostatními rudami kobaltovými, jež na povrchu pokrývá. Z těchto rud jsou kobaltin a smaltin nejdůležitějšími.

Kobaltových rud dobývá se průměrně do roka:

Rudy kobaltové nezkovují se, jelikož kobaltu kovového, který jest velice železu podoben, neužívá se k účelům průmyslným, ana výroba jeho jest velmi obtížna a poněvadž jiní kovové, kteří nejsou tak vzácní a mnohem snadněji zkovitelní, lépe vyhovují požadavkům průmyslným. Z rud kobaltových dobývá se kysličníku kobaltitého, aneb užívají se přímo k vyrábění šmolky.

Jelikož rudy kobaltové drží v sobě vezdy něco niklu, arsénu, síry, mědi, vismutu a železa, kteréžto kovy by velice byly na újmu jakosti modři kobaltové neb šmolky, dlužno rudy takové nejprvé kovův cizích zbaviti a po té nikl od kobaltu odděliti. Zde popíšeme toliko vzdělávání oněch rud kobaltových, které obsahují jediné sledy niklu; o rudách takových, jež bohaté jsou niklem, pojednáme při popisu výroby kovu tohoto. A již máme rudy kobaltové chudé neb bohaté, vždy dlužno odstraniti z nich prací přípravnou měď, vismut, arsén a železo.

Když byly rudy kobaltové se oddělily pracemi přípravnými od jalového kamení a od rud jiných kovův, kterážto práce nikdy dokonale se nezdaří, jelikož nalezají se tyto rudy vrostlé mezi rudami vismutu, stříbra, železa, mědi a olova, praží se co nejpozorněji, aby oddělil se arsén a síra. Arsén a síra shoří na kyseliny, jež unikají čapouchem pece pražicí do věží jedových, kdež usazuje se kyselina arsénová co bílá mouka jedová. Mouky jedové užívá se co přísady do pánví, kdež připravuje se šmolka, pak co prostředku sesteřovacího rud nikelnatých.

Když byly rudy kobaltové úplně jiných kovů prosty, nabývá se pražením bedlivým kysličníku kobaltitého, který poskytuje nejčistší modré sklo. Avšak příroda nikde nám nepodává tak čistých a bohatých rud, tudíž vznikají pražením kysličníky jiných kovů, které byly přimíšeny k rudám kobaltovým. Pražené rudy kobaltové jsou téměř vždy složeny z kysličníku kobaltnatého a kobaltitého, nikelnatého, měďnatého, železnatého a j. v., pak drží v sobě sírany a arséničnany těchto kysličníků, jakož i nerozložené ještě arsénidy a sirníky. Kde vyrábí se z pražených rud šmolka, není škodliva přítomnosť arsénu a síry, poněvadž látkami těmito odstraní se z modrého skla kovy cizí, zvláště nikl. Když byly rudy přepražené, neobsahují více arsénu a síry, všecky kovy jsou okysličeny; taková ruda pak nehodí se k výrobě šmolky, jelikož kysličníky kovův by vešly v složení skla, čímž by toto nabylo nepříjemné barvy. Nejhůře počíná si kysličník nikelnatý, jelikož dává sklu nepěkné sbarvení fialové, tudíž hledí v hutích šmolkových, kde vyrábějí jemnější a dražší druhy modři kobaltové, vezdy k tomu, aby byl kobalt prost i sebe menší přimíšeniny niklu.

Pražené rudy kobaltové prodávají se jménem safflor, cafra, caffer (odvozeno snad ze safír), kterýž slouží k dobývání barev kobaltových, jakož i k barvení porculánu a kameniny na modro. Dle čistoty rozeznává se cafra sprostá (v obchodu má znak OS), prostřední (MS), dobrá (FS) a nejlepší (FFS). Cafra jest hmota šedivá a skládá se z kysličníku kobaltnatého, kobaltitého, arsénanu a arseninanu kobaltnatého, kysličníku nikelnatého, železitého, vismutového a manganitého. V Sasku užívají cafry k dobývání šmolky a nečistí ji od kysličníků kovů přimíšených, jelikož toto jest práce obtížná a nesnadná, vymáhajíc pomoci zkušeného lučebníka.

V Jáchymově dobývají kysličníku kobaltitého z modré strusky, která v sobě drží kromě kobaltu též nikl, měď, železo, arsén, kysličník hlinitý a vápenatý a kyselinu křemičitou. Struska tato roztluče se stoupami na mouku, rozemele se ušlechtile a zadělá se na prkenné podlážce zředěnou kyselinou sírovou. Na centnéř strusky potřebuje se asi ¾ centnéře kyseliny. Zadělaná struska promíchá se lopatou a dá se konečně na hromadu, aby vyvinující se teplo déle účinkovati mohlo, co napomáhá velice tvoření skalic, vůbec síranů, a to jest účelem celé práce té. Sírany (kobaltnatý, nikelnatý, měďnatý, železnatý, hlinitý a vápenatý), které se znenáhla vytvořily, pálí se v peci muflové horkem mírným, aby odstranila se nadbytečná kyselina sirková a rozložily se sírany: železnatý, hlinitý, měďnatý a nikelnatý. Síran kobaltnatý zůstane nezměněným a vylouží se v kádích horkou vodou. Vyloužený zbytek sestává hlavně z kyseliny křemičité a síranu vápenatého, pak z kysličníku železitého, hlinitého, niklitého a měďnatého, arséničnanu železitého a nepatrné částky kysličníku kobaltitého.

Louh kobaltový drží síran kobaltnatý a něco málo síranu nikelnatého. Z roztoku tohoto srazí se sodou uhličitan kobaltnatý a nikelnatý, při čemž utvoří se též síran sodnatý. Uhličitany scedí a vymyjí se dokonale od síranu sodnatého. Síran sodnatý dlužno úplně odstraniti, jinak by se utvořil při rozlučování kobaltu od niklu chlórnatanem vápenatým síran vápenatý, který by sražený kysličník kobaltitý velmi znečistil.

Vymyté uhličitany kobaltu a niklu rozpustí se kyselinou solnou. Roztok tento vaří se v kádích s roztokem chlórnatanu vápenatého pod pláštěm a komínem, jímž vyvinutý chlór uniká. Vaření děje se parou vodnou, která přivádí se rourou kaučukovou. Chlórnatan vápenatý srazí kysličník kobaltitý a kysličník niklitý zůstane v roztoku a sráží se vápnem žíravým. Kysličníku niklitého upotřebuje se k dobývání niklu.

Dokonale vymytý kysličník kobaltitý usuší se na lískách v sušárně, pálí se v kelímkách hessenských, roztírá se v porculánových miskách a přivádí se takto do obchodu. Způsob tento vyrábění kysličníku kobaltitého vynalezl a zavedl v huti Jáchymovské r. 1866 a 1867 pan Arnošt Vysoký.

Kysličník kobaltitý jest prášek černý, neúhledný. Užívá se ho co modrého barviva pro porculán, sklo, emaily atd. a co takové nedá nahraditi se žádnou jinou látkou, jelikož ohni úplně vzdoruje. Bez kobaltu nebylo by modrých skel, nebylo by maleb skvělých, které zdobí okna našich chrámů. Každý hrnčíř upotřebuje kobaltu, aby docílil modré, hrubé kresby na talířích, mísách atd. Největší množství kobaltu spotřebuje se do roka na vyrábění rozmanitých barev modrých, především na dobývání šmolky.

Dobývání modři české čili šmolky. Šmolka jest modré sklo draselnaté, na jemný prášek rozemleté. Šmolka dobývá se podobně jako obyčejné sklo. Pražené rudy kobaltové smíchají se s křemenem na drobnou mouku rozemletým, salajkou a moukou jedovou, načež roztápí se smíšenina v pánvích z ohnivzdorné hlíny v obyčejné peci sklářské. Do každé pánve nakládá se asi po centnéři smíšeniny, po té ztuží se žár v peci a bedlivě míchá se sklem roztopeným. Za osm hodin asi vyčeří se sklo modré a nečistoty usadí se na dně pánví co niklovina a na povrchu co pěna skelná.

Kysličník draselnatý, v salajce obsažený, slučuje se žárem sklářské peci s kyselinou křemičitou, čímž vylučuje se kyselina uhličitá, která v bublinách prchá a tvoří se sklo, které, slučujíc se s kysličníkem kobaltnatým, nabývá sbarvení modrého. Ostatní kovy, zvláště železo, slučovaly by se tolikéž se sklem, kdybychom nebyli přidali kyseliny arsénové. Kyselina arsénová okysličuje totiž kysličník železnatý na kysličník železitý, který sklo více nesbarvuje; arsén slučuje se dále s niklem a ostatními kovy a sloučeniny tyto osazují se na dně pánví co niklovina, která z pánví buď se vypouští zvláštním otvorem ve dně pánve aneb vybírá se, když bylo se odstranilo modré sklo lžícemi a slouží po té k dobývání niklu. Niklovina jest hmota lesku kovového, nad míru křehká a drží v sobě veškerý nikl z rud kobaltových. Vedlé arsénu, síry, železa, mědi a kobaltu obsahuje niklovina zhusta vismut; z takové nikloviny, prvé nežli se jí upotřebuje k dobývání niklu, přivádí se vismut k užitku. Dříve zahazovala se niklovina co struska nějaká na haldy, odkudž nyní pilně se vybírá a upotřebuje se k dobývání kovův, jež v sobě drží.

Když bylo modré sklo v pánvích se vyčeřilo, vybírá se za horka lžícemi do kádí, do níž teče ustavičně studená voda. Studenou vodou zkřehne, pak rozbíjí se nejprvé za sucha, prosejvá se, aby odstranily se částečky vtroušené nikloviny, po té rozemílá se kameny žulovými, načež pouští se do velikých sudů s vodou, v nichž osazuje se nejdříve modré posýpátko, kteréž přidává se při novém rozemílání ke sklu nerozemletému. Když usadilo se posýpátko, co poznává se zkušeností, přelévá se kalná tekutina do druhé nádoby, kde osazuje se vlastní barva čili couleur. Z této nádoby vyčerpá se kalná voda a přelévá se do sudu třetího, kdež osazuje se ešl. Vlastní barva a ešl propírají se ještě jedenkráte a kalná kapalina nechá se osaditi ve velkých kašnách, čímž dobude se ešů světlejších, kterýž prodává se co nejsprostší druh šmolky aneb slouží co přísada ku smíšenině šmolkové v pánvi pece sklářské. 1 % kysličníku kobaltnatého barví ještě 250 % skla zřetelně. Barva skla kobaltnatého jest tím tmavější a čistší, čím více rud kobaltových vzalo se a čím čistší byly, ale řídí se též jemností prášku. Čím jemnější jest tento, tím většího množství kysličníku kobaltnatého potřebuje, aby jevil určitý odstín barvy. Rozličné množství kobaltu značí se v obchodě písmeny F (nejlepší), M (prostřední), O (sprostý druh), jemnosť prášku pak písmeny C (Couleur) a E (Ešl).

Šmolka jest prášek překrásně lazurový, nad míru stálý a neporušuje se sírovodíkem ani kyselinami. Ve vodě se částečně rozpouští, jelikož není než draselnaté sklo vodné kysličníkem kobaltnatým modře sbarvené, proto šmolka, kteráž dlouhý čas ve vodě se nalezala, nabývá barvy bledší. Šmolka hodí se zvláště k malbám na omítce, na stěnách, k nátěrům předmětů, kteréž mají odolati vlivu povětrnosti. Největší část šmolky slouží k barvení papíru, prádla, batystu, jemnějších nití atd. Za naší doby počíná šmolka býti ultramarinem vytlačována z užívání v domácnosti. Ultramarin jest sice mnohem lacinější, avšak není stálý na světle, ve vlhku, ve výparech rozmanitých; kyselinami se rozkládá, čímž vyvinuje se sírovodík. Mimo Sasko vyrábějí se barvy kobaltové ještě v Švédsku a Norvésku, v Porýnsku, Hessensku a Anglicku, kterážto poslední země dobývá šmolky z rud kobaltových, kteréž přivážejí se z Čilska.

Kysličník kobaltnatý a kobaltitý poskytuje modrou barvu ne toliko se sklem, nýbrž i s jinými látkami, zvláště s kysličníkem hlinitým a cíničitým. Barvy takové vyšly nenáhle z užívání, zvláště od té doby, co zmohla se výroba ultramarinu. Nejznámější z těchto modří jest ultramarin kobaltový, kterýmž hleděl francouzský lučebník Thenard nahraditi vzácný a drahocenný ultramarin přirozený. Modř tato dobývá se následovně: Z roztoku čistého chlóridu kobaltnatého srazí se čpavkem kysličník kobaltnatý, tento smíchá se s hydrátem hlinitým (z beauxitu), smíšenina vypírá se vodou, suší se a pálí se v kelímkách z hlíny ohnivzdorné téměř až k bodu tání skla. Po vychladnutí rozemílá a prosívá se. Smíchá-li se hydrát hlinitý s fosforečnanem neb arséničnanem kobaltnatým, vzniká modř již v červeném žáru a jest krásnější. Modř Thénardova jest tudíž buď sloučenina kysličníku kobaltnatého s kysličníkem hlinitým aneb smíšenina z tohoto s arséničnanem neb fosforečnanem kobaltnatým. Modř Thénardova má ve dne téměř barvu ultramarinu, ale při světle svíčkovém vidí se špinavě fialová, jako veškeré modři kobaltové. Slouží co barva stálá a krásná, avšak velice drahá, ve vodě, oleji a na porculánu. Jiná taková modř slove Coeruleum. Tato modř připravuje se zvláště v Anglicku pro malbu barvami olejnými a vodnými, a vyniká zvláště tou vlastností, že nevidí se při strojeném světle fialová. Nemění se světlem, vzduchem a žíravinami, ale rozpouští se snadno v kyselinách. Sestává z cíničitanu kobaltnatého s nadbytkem kyseliny cíničité, pomíšené sádrou.

Kobalt není pouze součástkou modrých barev, jelikož tvoří s jinými látkami sloučeniny, jež poskytují sbarvení přerůzné, červené, fialové, žluté a zelené. Tak tvoří fosforečnan kobaltnatý barvu fialovou, kteréž dobývá se v rozmanitých odstínech, jež závisí od toho, jak dlouho byl fosforečnan kobaltnatý se žíhal. Kysličník cínenatý dává s kysličníkem kobaltnatým barvu zelenou, kteráž slove zeleň Rinmanova. Abychom zeleni té dobyli, třeba nám porážeti roztok chlóridu kobaltnatého uhličitanem sodnatým, míchati sraženinu vypranou s bělobou zinkovou, posléze sušiti a páliti smíšeninu tuto, až se zezelená. Zeleni mnohem krásnější nabývá se v menším horku, pálí-li se fosforečnan nebo arséničnan kobaltnatý s bělobou zinkovou. Jest prášek temně zelený, kterýž slouží co stálá barva malířská, ale nehrubě krásná a drahá, kteráž zove se též rumělka zelená.

Když vedou se do roztoku dusičnanu kobaltnatého, do něhož přidáno hydrátu draselnatého, páry kyseliny dusičelé, vzniká žlutá zrnitá sraženina, kterážto slouží co barva malířská a slove žluť kobaltová. Žluť tato tvoří prášek temně citronový, velmi málo rozpustný ve vodě, nic v líhu, stálý proti kyslíku a výparům sirnatým. Poněvadž sráží se dokonale čistá i z nečistého dusičnanu kobaltnatého, hodí se zvláště k malbě na skle a porculánu, kde jest třeba čistých odstínů barev.

. . .

Síra

. . .

pp. 604–613

Česká kyselina sírová nazývá se též dýmavá (druhdy saská, nordhauská) nebo olej vitriolový (oleum vitrioli, krátce jen oleum), jest nejdéle známa a má v českém průmyslu místo tak vynikající, že porozšíříme rozpravu o ní, bohdá mnohému vděk. Připomíná se již v latinském vydání spisů proslulého arabského lékaře Abu-Bekra Al-Rhazesa (860–940), kterýž ji učí připravovati překapováním skalice zelené. Alchemikové užívali jí s velikou výhodou při pracích svých a připravovali ji horlivě. Dávala se jí jména rozličná, ku př. Albert Veliký nazývá ji sírou filosofickou (sulphur philosophorum) nebo trestí skalice římské (spiritus vitreoli romani). Basilius Valentinus v XV. věku popisuje dobývání její zevrubně a obšírně. Obyčejně pálila se ze skalice zelené na slunci se rozsypavší nebo do červena upražené. Alchemikové přirovnávali obraznou svou řečí překapování k vyhánění ducha z těla, pročež nazývali tuto kyselinu spiritus neb anima vitrioli (duch č. duše), a červený zbytek překapování, kterýž jest kysličník železitý, jmenovali caput mortuum (hlava mrtvá) nebo kolkothar (z hebrejského Golgatha = místo lebky, popraviště). Názvy tyto, kterýchž užívá se dosud v hutích, jsou dokladem starobylosti průmyslu toho, kterýž vůbec nese na sobě ještě mnohou známku tajuplných praktik alchemických.

Kdy a v jakých poměrech objevil se průmysl ten po prvé v Čechách, nelze pro starobylost jeho úplně zjistiti. Avšak hutníci Kutnohorští jevili již v XV. a XVI. věku takovou znalost proměn rozličných rud kovových a vzdělávali takové nesmírné zpousty kyzů Kaňkovských a Turkaňských pražením, že smíme právem do nich se domýleti vědomostí o kyselině této. Shledáváme zajisté v XVI. věku již značného rozšíření průmyslu chemického, těžícího ze zásob kyzu, a zejména dovídáme se o tak rozsáhlém dobývání kamence, skalice zelené a modré (v Jirkově, Oseku, Chomutově, Kupferbergu, Čachovicích, Lokti, Čivicích u Liblína, Darové a Chomli u Radnic, v Bystřici a t. d.), že vidělo se sněmu českému r. 1586 činiti opatření, aby nenastala v Čechách nouze o dříví. Na Horách Kutných dáno r. 1544 a opět 1587 povolení, aby se dobývalo z dolových vod Kaňkovských kamence a skalice zelené. Tamtéž připomínají se pokusy Šebestiána Essena z Kemptenu 1555–62, kterýž jakýmsi louhem a železem dělal z kyzů měď a vyráběl skalici modrou, jakýmsi louhem pak, jejž dal naliti na rudy, způsobil strašlivý smrad, dle domnění některých proto, aby zbavil se nemilých kontrolorů. Patrně tu použito kyseliny sirkové. Při dobývání zelené skalice vylučuje se žluté bláto vitriolové (zásaditý síran železitý) a v matečném louhu po vyhranní oné nebo kamence zůstává též síran železitý, jejž poskytují překapováním kyseliny sírové. Překapování však bylo prací alchemikům veleoblíbenou a zejména při skalicích zhusta užívanou. Prvou určitou zmínku o tom činí Lazar Ercker ze Schreckenfelsu, vrchní perkmistr a mincmistr v království Českém za Rudolfa II., ve svém spise „Aula subterranea, durch Lazarum Ercker aufs treulichste beschrieben“ (1574). Pravíť totiž doslovně: „Tolikéž překapuje se ze skalice samé dobrý spiritus, velice proslulý v lékařství, a zároveň přichází též mok černohnědý, řečený oleum vitrioli, jemuž v kyselosti a vlhkosti jest sotva rovně, a jakmile jen nalije se na přečištěný líh, vznímá se okamžitě plamenem, ku kterémuž oleo vitrioli přidá-li se 3 nebo 4 dílův obecné vody a nalije se pospolu na měď nebo železo, způsobí to zas modrou nebo zelenou skalici, úplně takové jako přirozené.“ V pozdějších vydáních téhož spisu předpisuje se, aby se překapovaly 3 libry mouky vitriolové, vzniknuvší na slunci *) nebo v teplé světnici, se 2 lib. čistého salnytru, do jímadla pak nařizuje se dávati libru obecné vody. Při těchto dosti jasných zprávách o kyselině sírové divíme se, že ještě spisovatelé dob pozdějších (Schlüter 1738, Cancrinus 1773, Suckow 1789, pozdější vydavatelé spisu Erckerova atd.) učí připravovati kyselinu dusičnou (aquafort) překapováním salnytru s upraženou skalicí zelenou.

*) „kteréž slušno dáti přednost přede všemi pro síly, jichž nabyla sluncem.“

Rozsáhlý průmysl hutnický v Čechách vzal za své v bouřích třicetileté války a protireformace, a s exulanty odešly i mnohé tajemné výzkumy ducha českého za hranice, aby staly se cizině ozdobou a pramenem bohatství. Tak i dobývání české kyseliny sirkové přeneslo se do Saska a rozmohlo se zvláště v okolí Nordhausu. Zavedením indychu v barvířství, jemuž nedovedly přítrž učiniti dekrety německých sněmů, ani přísahy norimberských barvířů, že nebudou té ďábelské barvy užívati, dostalo se i české kyselině sírové netušené důležitosti, přes to, že vzrostl jí v Anglii soupeř přenebezpečný, kyselina anglická. Avšak dobývání její neprospívalo v cizině a teprve návratem na rodnou půdu českou osvěžilo se opět v míře netušené. V hutích Lukavických u Chrudimi, založených r. 1630, jal se správce Jan Čížek r. 1778 vyráběti ze skalice zelené kyselinu sírovou, avšak výroba nedospěla větších rozměrů a zanecháno jí zas na počátku našeho století. R. 1792 prodával se tam cent kyseliny za 50 zl. a cent červené barvy za 5 zl.

Šťastnější byl pokus v témž směru učiněný Janem Davidem Starckem, **) jemuž přísluší čestný název křisitele, ano vlastního tvůrce zvláštního velkolepého odvětví našeho průmyslu.

**) Jan David Starck (obr. 258.) narodil se dne 1. května 1778 v Kraslicích, kde byl otec jeho vinopalem a kramářem. Vypomáhaje otci v obchodu, dojížděl na trhy do Saska a seznal v Plavnu tkaní mousselinu, tehdá málo známé v Čechách. Důležitou živnost tuto zavedl v Kraslicích a měl za 10 let již 800 stavů, čímž dostalo se celé krajině obživy. R. 1792 najal huť mosazovou v Silberbachu na hranicích saských a počal při ní též vyrábění české kyseliny sírové. S počátku pracoval o 10 pecech galejných, ale přistavěl r. 1796 ještě 10 pecí a r. 1800 15 pecí, jež vytápěly se dřívím. Dělníky zjednal sobě ze Saska a surovinu (praženou skalici zelenou a později kámen vitriolový) kupoval ze Starého Sedla. Obávaje se nedostatku topiva uchýlil se z Hor Krušných do údolí Oharky, oplývajícího bohatstvím uhlí hnědého. Zakoupil r. 1804 doly v Davidsthalu u Falknova a zařídil při nich huť oleovou o 30 větších pecech, topených uhlím hnědým. Tou dobou zakoupil huť u Hromic v Plzeňsku, kde při dostatku kamenného uhlí jsou nejlepší suroviny k výrobě české kyseliny sírové. Do té doby kupoval ze saského Waldenburgu baňky a předklady, jako i hliněné láhve k rozesílání olea. Aby však i v této příčině vymknul se z moci ciziny, jal se r. 1797 ve vlastním závodě potřebné otebné nádoby vyráběti z hlíny Wildsteinské. Dále stal se majitelem hutí v Starém Sedle a Lipnici, v nichž opravil výrobu síry a skalice, jako i molkárny v Silberbachu, v níž pracovalo se do r. 1838, a zařídil 1826 kamencárnu v Starém Sedle. Před tím již byl se přesídlil do Starého Sedla, aby byl na blízku svých závodů. Čilý ruch ten průmyslový záhy vzbudil obecnou pozornost, zejména o české průmyslové výstavě r. 1831, která přiřkla mu za vynikající zásluhy jeho zlatou medaillii. R. 1836 povýšen pro své veliké zásluhy o stát, vlastenecký průmysl a nižší hornictví v dědičný stav šlechtický. Zemřel 10. listopadu 1841 v Praze, jsa držitelem 12 závodů v Plzeňsku a Loketsku, v nichž těžilo se ročně za 567.238 zl. uhlí kamenného a hnědého, koptu, síry, kyseliny sírové, molky, skalice, kamence, kyseliny solné a kyseliny dusičné. Jedinou surovinou z ciziny byl salnytr chilský, proti tomu však prodávala se třetina výrobků, zhotovených z domácích surovin a domácími silami, do ciziny. Řízení závodů těchto ujal se syn jeho Jan Antonín šlechtic Starck (obr. 259.). Narodiv se 4. prosince 1808 v Kraslicích, studoval na Plzeňském gymnasii a Pražské polytechnice, načež pobyl k dalšímu vědeckému vzdělání svému v Lipště a Berlíně. V závodech otcových pracoval již od r. 1829 a přivedl je, používaje vědeckých zkušeností, k nejskvělejšímu vývoji. Předchozí rozpočet závodů těch na r. 1873 vykazuje výrobků (české kyseliny sírové, síry, skalice zelené a modré, skalic míšených, kamence, caput mortuum, kyseliny solné a dusičné, soli Glauberovy, koptu, kyseliny sírové anglické, hnojiv strojených, uhlí kamenného, hnědého a plynového, skla tabulového a zrcadlového) v úhrnné ceně 4,627.300 zl. Na závodech Starckovských bydlí nyní 596 rodin o 2662 duších, pěkné příbytky dělnické jsou zřízeny v Davidsthalu, Münchhofu a j. O světové výstavě Vídeňské skvěly se výrobky Starckovských hutí ve zvláštním pavillonu a majitel jich jmenován svobodným pánem.

Nesnáze byly na počátku veliké a r. 1798 obnášela veškerá výroba české kyseliny sírové toliko 84 centů po 80 zl. stříbra (23 centů v Lukavicích, 25 c. v Přísečnici a 36 c. v Loketsku). Avšak Starck dovedl toho neobyčejnou svou podnikavostí a vytrvalostí, že r. 1832 vyrábělo se v jeho závodech již 17.308 centů české kyseliny sírové, za jeho nástupce pak rozšířeny jsou na výrobu 100.000 centů obecné a 20 až 40.000 centů nejsilnější české kyseliny sírové. Neunavným ruchem hutí Starckovských klesaly ceny výrobku ustavičně a menší závody, jichž bývalo více, nemohouce jim odolati, zastavily práci. Mezi tím ubývalo výroby v Sasku ustavičně, a poslední závod toho druhu v Nordhausu jest nyní proměněn v pivovar. Že obecenstvo během dlouhých let navyklo dovážeti oleum z Nordhausu, byly české hutě na počátku nuceny, aby zasílaly výrobek svůj do Nordhausu, odkud teprv nastupoval cestu svou do světa. Záhy však upuštěno se od tohoto obchodního prostředku a zavládlo v obchodě vůbec jméno české kyseliny sírové, odtud jediné oprávněné a pravé. Tak se zachoval ve vlasti naší průmysl starožitný, o němž pravil r. 1815 ruský dvorní rada Wuttig, že náleží k živnostem, které upadají, zmizí v budoucnu a přijdou úplně v zapomenutí. Příčinu tohoto neobyčejného úkazu vytknul týž spisovatel úplně správně slovy: „Tento způsob dobývání kyseliny sírové jest nejstarší a pro jednoduchost vší práce konal se již dávno tak dokonale jako nyní.“ Doložiti pak dlužno, že hojnost nejlepších surovin, jakož i levné a výborné síly dělnické chrání tento průmysl před každým útokem ciziny, ač dějí se pokusy o to tím častěji, čím větší platnosti domáhá se český výrobek při některých zvláštních výkonech průmyslu novověkého.

Hlavní sídla tohoto průmyslu v Plzeňsku jsou Kázňov, Hromice a Břasy (příloha 5. a 6.).

Česká kyselina sírová připravuje se pálením kamene vitriolového (síranu železitého), jehož nabývá se z břidlice vitriolové. Kámen vitriolový rozkládá se tu v kyselinu, těkající v parách, a zůstavuje kysličník železitý, caput mortuum.

Břidlice vitriolová náleží do příbramského pásma českého útvaru silurského, a objevuje se na krajích Plzeňské pánve kamenouhelné, vedlé dobrého uhlí, jež dovoluje ji vzdělávati nejlevněji a nejdůkladněji. Od břidlic jalových, v nichž činí pruhy mocnosti několika stop až mnoho sáhů, rozeznává se svou větší hutností, tmavější barvou (modrošedou až černošedou) a skrovnější stálostí na vzduchu. Zvětrává velmi snadno, pročež bývá pestře naběhlá nebo žíhaná. Zhusta nacházíme na ní skalici zelenou v podobě zelené kory, jakož i žluté a žlutohnědé výkvěty zásaditých síranů železitých, vláskovité hráně síranu hlinitého, hvězdovité shluky hrání sádrovcových a hořkou sůl. Z vody, tekoucí po břidlici té, usazuje se hnědožlutý kal železitý, kterýž nám oznamuje blízkost břidlice. Hlavní součásti této horniny jsou křemen, uhlí a kyz, jehož do ní vtroušeno 1–40 %, většinou v částečkách prostým okem neviditelných. V této podobě zvětrává kyz rychle a dokonale, u větších hrání však nedoznává proměny vzduchem. Částic hlinitých jest v ní málo, pročež nezasluhuje jména břidlice kamenečné, jímž nazývá se zhusta, ač podobá se oné skutečně zevnitř. Tím vysvětluje se, proč starobylé hutě kamenečné v Plzeňsku nepotkávaly se nikdy se zdarem žádoucím a živořily bídně od XVI. věku do počátku nynějšího století. Teprv Starck poznal pravý význam průmyslový této břidlice a jal se jí užívati k tomu, k čemu se hodí výhradně a výtečně, k výrobě kamene vitriolového.

Břidlice nalezá se podlé Mže od Plzně až ke Zvíkovci, dále podél Radbuzy, Úslavy, Klabavky a v úžlabích potoka Radnického, Kameneckého, Třemošenského a Střely. Kde jsou vrstvy její mocnější, láme se, zvláště u Kamence, Darové, Bozkova, Chotiny, Horní Břízy, Liblína, Čivic, Lítého, Vraného. Nejrozsáhlejší lomy nalezají se u Hromic nad potokem Třemošenským (příloha 6.).

Již r. 1578 připomíná se v Hromicích huť kamenečná, jež byla 1770 nově zřízena, ale nemohla pro špatnou způsobilost břidlice prospívati. Vyráběla se tu teda po nějaký čas salajka. Závod úplně zpustlý zakoupen 1802 Starckem, kterýž rozšířil lomy a provozoval dobývání kamene vitriolového v největší míře. S počátku těžilo se zde jen 40–50.000 centů břidlice, avšak r. 1828 již 100.000 centů, r. 1874 800.000 a r. 1875 1,200.000 centů. Lomy břidlice jsou otevřeny v délce 100 sáhů, v šířce 27 sáhů a hloubce 23 sáhů, nyní hloubí se ještě na dalších 7 sáhů. Plást břidlice leží tu téměř vodorovně a má mocnost 12–20 sáhů. Množství břidlice, jež zde možno vytěžiti, páčí se na 189 mill. centů, r. 1835–71 vzato ze zásoby této jen 13 mill. centů, pročež jest budoucnost závodu na dlouho ještě pojištěna. Vylámaná břidlice hází se na dno lomu a dopravuje se na vozících, huntích, po dráze štolou 66 sáhů dlouhou k šachtě. Touto tahá se břidlice parostrojem do výše 22 sáhů ve věži šachtové. Z této vozí se po kolejích ke stroji mačkacímu, aby se rozdrobila v malé kousky. Rozmačkaná břidlice zvětrává na haldách. Tyto různí se z daleka černou barvou svou od ostatních pahorků. Strmí vedlé lomů na stráni mírně nakloněné do výše 9 sáhů a spočívají na vrstvě jílu dobře ušlapané. Břidlice naváží se na tomto place v tarasy o strmých stěnách tím způsobem, že zůstávají v různých směrech průduchy vodorovné i kolmé, jimiž obíhá ustavičně vzduch a způsobuje zvětrávání břidlice. Nad haldami a po stranách jejich jdou žlaby, spočívající na dřevěných kolech, z nichž kape voda ustavičně na břidlici, podporujíc zvětrávání její a rozpouštějíc zplodiny tohoto děje. Zvětrávání trvá průměrem tři leta. Po několik let naváželo se břidlice mnohem víc, než vyžadovala tehdejší výroba kamene vitriolového a takto navršily se haldy do zásoby, kteréž poskytují nyní stále totéž množství louhů nejsilnějších.

Břidlice zvětrávajíc zahřívá se značně a vzniká z kyzu síran železnatý a kyselina sírová, síran železnatý pak mění se vzduchem v síran železitý. Sloučeniny tyto rozpouštějí se vodou a poskytují hnědý louh, jenž sbírá se v dřevěném štoku, kterýž chrání se před deštěm stříškou. Dle toho, jak jde práce v huti, zůstává louh zde delší nebo kratší čas, hustne poněkud, osazuje nečistoty a síran železnatý mění se dále v síran železitý. Loužení hald trvá od dubna do konce října, v zimě poskytuje voda sněhová skrovné množství louhu slabého. Ze štoku vede se louh do varny a zaváří se v krytých pánvích zděných, kalibánech, jimiž šlehá plamen přes povrch louhu. Topí se nyní výhradně uhlím drobným na roštech stupňovitých č. ležatých. Louh stáním učištěný pouští se do železných kotlů a zaváří se do kaše, kteráž pouští se na podlahu varny a tuhne v syrový kámen vitriolový. Tento má podobu tvrdých, pevných desek barvy zelené nebo žlutozelené a skládá se ze síranu železnatého, síranu železitého a značného množství vody. Vypaluje se tudíž v pecech plamenných, kalcinovacích, aby pozbyl vody, kterouž rozředila by se kyselina. Zároveň však podstupuje znamenitou proměnu, neboť síran železnatý v mírném horku přibírá kyslík a mění se v síran železitý. Čím úplnější tato proměna, tím lépe daří se po té výroba kyseliny sírové. Síran železnatý rozkládá se totiž pálením v kysličník železitý a bezvodou kyselinu siřičitou a sírovou, čímž přichází polovice této na zmar. Většina spisů německých i českých líčí dobývání české kyseliny sírové, jako by se dělo tímto vadným způsobem, čímž ovšem přicházejí ve spor s pravdou a dávají na jevo hrubou nevědomost. Veškerá výroba kamene vitriolového čelí právě k tomu, aby se nabylo síranu železitého co možná bezvodého a aby v něm bylo co nejméně síranu železnatého; nedokonalostí práce hutnické v největších rozměrech vysvětluje se ovšem, že jest v páleném kameni vitriolovém přece ještě zbytek síranu železnatého (tím skrovnější, čím lépe pracuje se).

Pálený č. kalcinovaný kámen vitriolový má barvu zažloutle bílou až bledě žlutou a jest dosti tvrdý. Rozemílá se železnými válci v jemnou mouku bledě žlutou, jež přibírá ze vzduchu vodu. Ve vodě rozpouští se téměř úplně a roztok má barvu červenožlutou, červení modré barvy rostlinné, jeví vůbec zřejmě všecky znaky síranu železitého. Skutečně drží pálený vitriolový kámen Hromický v sobě 98,24 % bezvodého síranu železitého, mimo to pak skrovný podíl síranu hlinitého, soli hořké a sádry. Zbytek síranu železnatého poznává se v něm po tom, že dává roztok kamene s čpavkem nebo žíravým louhem sedlinu více méně černohnědou. R. 1872 dobylo se v Hromicích 52.255 centů kamene vitriolového a 400.000 centů vitriolové břidlice. Zásoba břidlice v haldách postačuje na 6 let. 1 centu kamene nabývá se ze 6–20 centů břidlice.

Mimo to dobývá se kamene vitriolového v Lítém na Manetínsku, kde páčí se zásoba rudy na 138 mill. centů, z níž dobylo se dosud 6 mill. centů, a zásoby na haldách postačují ještě nejméně na 20 let. R. 1872 dobylo se tu kamene 3925 centů. V úzkém údolí potoka Kameneckého těží se břidlice dílem v lomech, jako v Hromicích a Lítém, dílem pak dolováním. V Lipnici u Falknova zavážejí se matečné louhy po dobývání skalice zelené v kámen vitriolový, jehož dobylo se r. 1872 5852 centů. Pálený kámen vitriolový rozváží se do hutí k pálení a vozíval se i do Saska. Z Hromic vozíval se do Davidsthalu, až r. 1807 zřízena huť k pálení kyseliny v Hromicích. Když však nabyl Starck závod v Břasích, přímo nad výtečným uhlím radnickým, a v Kázňově, tolikéž při dolech kamenouhelných, sestředil ve velikých závodech těchto veškeré dobývání kyseliny sírové. Vozí se tudíž kámen z Lítého a Hromic do Kázňova, z Kamence, Chotiny a Hromic do Břas, a dává se povozům na zpátečnou cestu náklad paliva nebo surovin v hutích potřebných. Rozličné druhy kamene vitriolového nedávají stejného výtěžku kyseliny jak co do množství, tak i co do jakosti. Kámen Hromický dává až 50 % kyseliny a nakládá se ho do peci až 450 liber, kámen Kamenecký dává až 44 %, chotinský 50 %, kámen z Lítého dává 40 % a nakládá se ho 500 lib. do peci.

Hutě, v nichž pálí se česká kyselina sírová, připomínají nám ponurým a tajuplným vzhledem svým dílny alchemiků, ozdobené velikým fantastickým příslušenstvím. Jsou to budovy rozsáhlé, tmavé, ustavičně naplněné dýmem pronikavým a dusivým, v němž nelze nováčkovi dlouho pobyti. Po nějaké době zvyká teprv zrak pološeru v prostorech těch a jme se rozeznávati úpravu vnitřku, dosti jednoduchou a celkem takovou, jaká bývala na počátku našeho století dle líčení Wuttiga. Pálení děje se v pecech galejných, odtud nazvaných, že vyčnívají po obou stranách baňky a předklady asi podobně jako vesla ze starodávných korábů, galejí. Zpod peci, v němž jest rošt a popelník, jest v podobě obdélníku vyzděn z cihel ohnivzdorných. Na něm pne se lehké klenutí, opatřené otvory tak těsnými, že baňky do nich zastrčené nepotřebují podpory. Z každé strany peci jsou 4 řady takovýchto baněk z ohnivzdorné hlíny, dvě zpodní po 35 a dvě vrchní po 34 baňkách, jejichž dna dotýkají se téměř vespolek v prostředku peci. Nejvýš jest pátá řada 34 baněk velikých, fagotů, přes celou šířku peci. Ku každé baňce pojí se jímadlo, předklad, z pálené hlíny, do něhož pouštějí se zplodiny pálení kamene vitriolového. Hrdlo předkladu, jež jest užší, strčí se do hrdla baňky, naplněné asi 1 ½ lib. kamene vitriolového, a mezery zamazávají se hlinou. Nicméně proniká část plynů ven a naplňuje huť hustým kouřem. Galejná pec toho druhu má 276 baněk, 34 fagotů a 310 předkladů; nejzpodnější z těchto leží na zdi peci, ostatní spočívají na latích. V hutích Starckovských třeba do roka 724.000 baněk a 40.000 předkladů (dříve dokonce dvojnásobného množství), jež poskytují dílny hrnčířské při samých závodech. Druhdy topilo se dřívím, nyní pak slouží k tomu uhlí kamenné. V Huti Mešňově na Břasích jest 32 takovýchto pecí, v Kázňově jest jich 56. Obr. 260 jeví nám podobnou pec menších rozměrů. S počátku pálí se zvolna a teprv po 4 hodinách rozpaluje se nejdolejší řada baněk do žáru červeného. Po celou tu dobu zůstávají baňky otevřeny a může se dokonati proměna síranu železnatého v železitý, kteréž ke zdaru práce nutně třeba. Účinkem horka tuhšího objevují se v ústí baněk páry vodní a bezvodá kyselina siřičitá, znalá po pronikavém zápachu svém (vzniká rozkladem síranu hlinitého a neproměněné skalice zelené, nezhušťuje se a jest tudíž holou ztrátou). Po té objevují se husté bílé páry bezvodé kyseliny sírové a tím značí se doba, kde dlužno přiložiti předklady. Do těchto dává se 15 lotů vody dešťové a pak nabývá se na počátku kyseliny slabé (druhdy zvané rosou č. trestí vitriolovou), pročež dává se týž předklad zas ku křivuli, naplněné čerstvým kamenem vitriolovým a teprv po čtvrtém nebo pátém pálení sesílila se kyselina dostatečně. Snadněji a rychleji přichází se k témuž konci, dá-li se do předkladů anglická kyselina sírová. Postačuje pak pálení trojí nebo čtveré, ale ve výrobku jsou nečistoty kyseliny anglické. Každé pálení trvá 24 hodin, načež stydne pec po 12 hodin. Hustotu kyseliny v předkladech poznávají dělníci po tom, že namáčejí do ní suchou třísku dřevěnou a pozorují, jak silný dým vychází z padajících kapek. Kyselina vylévá se z předkladů do hliněných láhví, a stojí v nich 8 dní, aby se vyloučily nečistoty, parami stržené do předkladů, na dno. Čirá kyselina stahuje se do láhví hliněných, v nichž rozesílá se. Hustota silné kyseliny není spolehlivou známkou, neboť zvyšuje se přísadami podvodnými, aniž dodává se tím kyselině větší síly. Nejčastěji přidává se do ní pálená sůl Glauberova (sulfát) a tím způsobuje se zvýšení hustoty takové, jakoby v kyselině bylo o několik procent více kyseliny bezvodé. K některým potřebám průmyslovým jest však třeba, aby měla kyselina co nejvíce kyseliny bezvodé ili co nejméně vody, a síranem sodnatým nemůže se poskytnouti náhrada za nedostatek kyseliny bezvodé.

Česká kyselina sírová jest kapalina olejovitá, zřídka bezbarvá, obyčejně barvy tmavohnědé rozpuštěným v ní selénem a sírou. Přelévá-li se nebo zastavuje-li se na vzduchu, vychází z ní modravý, hustý a dusivý dým, pročež nazývá se správně též kyselinou dýmavou. Příčinou toho úkazu jest bezvodá kyselina sírová, kteráž těká a mění se parami vodními v hustý dým. Lije-li se do vody, syčí silně jako žhavé železo, zahřívá se téměř do varu a mění se v obecnou kyselinu sírovou. Tato jest na počátku kalná a žlutočervená, po několika hodinách však pozbývá barvy úplně a osazuje na dně sedlinu červenou, která jest selén s trochou síry. Po známkách těchto rozeznává se česká kyselina sírová snadno od kyseliny anglické, jež barvívá se podvodně smolou do hněda, aby mohla se vydávati za onu.

Česká kyselina jest smíšenina ze součástek podstatných a nečistot nepodstatných. Podstatné součástky jsou 1. vodnatá kyselina sírová (H₂SO₄) a 2. měnivé množství bezvodé kyseliny sírové č. kysličníku sírového (SO₃). Zahřívá-li se, podnášejí se z ní těžké páry, valí se mrakem do jímadla a srážejí se tam ve zmrzlinu osinku podobnou (kysličník sírový). Po té objevují se v chlazeném jímadle křehké hráně ledu podobné, jež tají snadno v tělo olejovité (mají vzorec H₂S₂O₇ ili SO₃ + H₂SO₄); hráně takové vylučují se z české kyseliny též mrazem. Obyčejná kyselina mívala zhusta jen 4–5 % kyseliny bezvodé (a 95–96 % kyseliny obecné), nejsilnější kyselina skládala se druhdy z 23,8 % kyseliny bezvodé a 76,2 % kyseliny obecné. Avšak nyní požaduje se kyseliny mnohem silnější (mající 45,6 % SO₃ a 54,4 % H₂SO₄, nýbrž i 67,3 % SO₃ a 32,7 % H₂SO₄). Kyselina taková vyrábí se výhradně ve Starckovských závodech na Břasích a v Kázňově. V přístrojích litinových, poněkud podobných přístroji ku překapování vody, zahřívá se česká kyselina a páry kyseliny bezvodé pouštějí se do druhé nádoby, chlazené ledem a naplněné českou kyselinou, kterouž pohlcuje se olej ledový. 4 přístroje Kázňovské a 4 nové na Břasích mohou takéto nejsilnější kyseliny až 24.000 centů ročně poskytovati.

Pichlavý zápach české kyseliny má původ svůj v kyselině siřičité, jež vyvinula se ze síranu železnatého a hlinitého v kameni vitriolovém. Též v ní bývá arsen, ale zřídka jen v množství ½ %, jež nevadí v případech obecných. Nesmí se však užívati takové kyseliny ku přípravě prášku pekařského a kyseliny vinné na šumivé prášky.

Užívání české kyseliny sírové jest ohromnou výrobou a lácí anglické kyseliny vtěsnáno do mezí nejužších, ale v těch jest její vláda neobmezena, nyní více než kdy jindy, a marně pokoušejí se závistiví sousedé o vyvrácení její. Tím právě, že drží v sobě kyselinu bezvodou, nabývá zvláštní síly a nemohou se bez ní obejíti některá odvětví průmyslová. Zejména výroba barviva mořeny alizarinu, jehož nabývá se z uhlovodíku anthracénu, obsaženého v dehtu kamenouhelném, prospívá nejlépe při české kyselině co možná nejsilnější, ač i jinak možno ji provozovati. Podobně nelze dobré bavlny střelné k účelům válečným připraviti bez kyseliny české, ješto zas anglická kyselina postačuje k bavlně kollodiové pro účely fóto-grafie. Při barvení indychem nenabývá se čisté modře leč kyselinou českou. 1 lot indychu rozpouští se 16 loty kyseliny české v krásně modrou kyselinu cérulosirkovou (poskytující modř saskou, modř staženou a karmín indychový); kyseliny anglické jest třeba 20 lotů a dává roztok do fijalova se klonící, v němž jest kyselina fénikosirková č. purpur indychový. Konečně hodí se česká kyselina lépe k výrobě leštidel na boty. Syrup bezcenný nebo olej mění se jí v kapalinu krásně černou, kteráž nasycuje se pálenou kostí slonovou (práškem uhlí kostného), aby nerozežírala kůže. Takováto leštidla úplně obojetná slovou nesprávně leštidly bez vitriolu.

Zvláštní způsobilostí české kyseliny k účelům svrchu jmenovaným vysvětluje se, že nevyšla dosud z užívání, ač prodává se 100 kilogr. bezbarvé kyseliny české po 18–20 zl. a 100 kilogr. nejsilnější kyseliny anglické za 11–12 zl. Dovozem do Francie nabývá asi 6násobné ceny a přece vyváží se jí tam ročně asi 30.000 kilogr. Rozhoduje tu právě jakost a hodnota průmyslová proti ceně peněžité.

Bezvodého síranu železitého, z něhož by se mohlo dobývati české kyseliny, nabývá se též z anglické kyseliny, zahřívá-li se s kolkotharem nebo čistou červenou rudou železnou. I v okolí Paříže zkouší se dobývání dýmavé kyseliny; překapuje se dvojsíran sodnatý, připravovaný ze síranu sodnatého a anglické kyseliny, nebo překapuje se síran sodnatý s kyselinou bórovou, avšak dobývání české kyseliny nenachází dosud rovně a vzpírá se vytrvalostí staročeskou vítězně všem soupeřům cizinským.

Po vypuzení kyseliny sírové zůstává v baňkách červený kysličník železitý, v hutích řečený barvou, jenž slove též Caput mortuum, kolkothar, červeň anglická, hladicí č. klenotnická, poněvadž brousí a leští se jím kovy, zrcadla a drahé kameny. Zbytku tohoto nabývá se v hutích nad míru mnoho, neboť obnáší průměrem 33 ⅓ % váhy kamene vitriolového. Od r. 1862 do r. 1872 dostalo se ho v závodech Starckových 110.485 centů. Žhavá barva vykrabuje se z baněk a má dle horka, jemuž byla vydána, odstíny rozdílné. V dolejších baňkách jest totiž tmavější, v hořejších pak světlejší. Druhdy bývalo pálení nedokonalé, neboť jen tak lze rozuměti poznámce ve 4. vyd. Erckerova spisu svrchu dotčeného: „Vyndá-li se caput mortuum z retort a postaví-li se na čas na vzduchu, aby nezmoklo, přibírá na novo ze vzduchu podstaty vitriolické.“ S počátku měl kolkothar nepatrný odbyt k leštění, nebo sloužil prosévaný za sprostou barvu natěrací. Čím více vzmáhalo se dobývání české kyseliny sírové, tím výš kupily se pahorky jeho při hutích a shledáno s podivením, že daří se na nich výborně rostlinám, zvláště luštinatým. Úkaz ten vysvětluje se snadno tím, že v kolkotharu jsou vůbec všechny netěkavé součásti kamene vitriolového, zejména i síran vápenatý a hořečnatý. K tomuto zanedbanému zbytku obrátil Starck svůj zřetel a pokoušel se o zušlechtění jeho s takovým úsilím, že má nyní cenu čtyřnásobnou a vyváží se ve veliké hojnosti do ciziny. R. 1832 prodalo se ho jen 5000 centů, r. 1838 již 8000 centů a vyvezlo se do ciziny 5000 centů, r. 1872 pak rozprodalo se 20.000 centů, většinou do ciziny. Potřebné úpravy nabývá kolkothar v továrně barev na Břasích (viz přílohu 5.), r. 1874 úplně přestavěné, v níž se ho vzdělává do roka 23–27.000 centů.

Barva syrová rozemílá se francouzskými kameny, načež vypaluje se opět s přísadou soli kuchyňské v určité teplotě. Žlutých druhů nabývá se, přičiní-li se 2 % soli, načež pálí se po hodiny a chladí se nenáhle v prostoru uzavřeném. Hnědé barvy nabývá se přísadou 4 % soli, fijalové pak 6 % soli, teplotou po čas 6 hodin nenáhle se povyšující a chlazením rychlým. Toto vypalování děje se v dlouhých trubicích hliněných, podobných baňkám k pálení kyseliny, jež jsou v pecech galejných uspořádány 5 řadami nad sebou, v každé po 12, tak že má pec 60 trubic. Práce tato má své obtíže, neboť přepaluje se kolkothar snadno v barvu tmavohnědou, nepožívající obliby. Upravování teploty v pecech vymáhá tudíž dělníků opatrných a zkušených. Vypálená barva chladí se, prosévá se a plaví se. V kádích míchacích míchají se barvy svrchu jmenované s barvou syrovou, čímž vznikají různé odstíny od žluté barvy do purpurové a tmavofijalové, jichž jest 41 druhů. Hotové barvy suší se, obalují se papírem a rozesílají se, hlavně do Hamburku k natírání korábů, k čemuž hodí se zvláště svou trvanlivostí. *)

*) Uvádíme zde tyto rozpravy obšírnější o české kyselině sírové:
A. Prochaska, die Firma J. D. Starck und ihre Berg-, Mineral-Werke und Fabriken. 1873.
E. V. Jahn, Darstellung des Vitriolöles in Böhmen (Wagners Jahresbericht über die Leistungen der chemischen Technologie, 1873, S. 220–229).
J. V. Jahn, Hutě vitriolové v západních Čechách (Světozor 1875, č. 30–34).
Zd. V. Jahn, Geologický nástin okolí města Plzně; O české čili dýmavé kyselině sirkové (v III. a IV. zprávě vyššího reálného gymnasia v Plzni).

. . .